Článek
Nejde o jeden večírek. Nejde o výjimečný den. Jde o každodenní realitu, která se opakuje od rána do večera. Kroky, které znějí jako běh v těžkých botách. Nárazové rány, jejichž původ si raději ani nepředstavuji. Neustálý pocit, že někdo nad vámi žije, aniž by tušil, že pod ním někdo taky existuje.
Bydlení v bytě je o kompromisu. Člověk snese běžný hluk, smíří se s tím, že slyší kroky, občas televizi nebo spláchnutí. Jenže pak je tu hranice. Moment, kdy už nejde o běžný provoz domácnosti, ale o systematické narušování klidu.
Nejhorší na tom je ta bezmoc. Hluk, který nemůžete vypnout. Nemůžete si nasadit sluchátka celý den. Nemůžete odejít pokaždé, když někdo nad vámi začne „žít naplno“. Domov se postupně mění z místa klidu na prostor neustálého napětí.
Často se říká, že „lidi přece musí chodit“. Ano, musí. Ale nemusí dupat. Nemusí běhat po bytě celé hodiny, přesouvat nábytek bez ohledu na denní dobu a ignorovat fakt, že stropy nejsou zvukotěsné. Ohleduplnost není slabost, je to základ soužití.
Nejde ani tak o hluk samotný, ale o jeho vytrvalost. O to, že trvá celé dny. Že vás provází při práci z domova, při odpočinku i večer, kdy by už měl mít každý trochu brzdu. Neustálé dunění má zvláštní schopnost lézt pod kůži a pomalu, ale jistě vyčerpávat.
Člověk pak řeší dilema: mlčet, nebo se ozvat? Být ten „problémový soused“, nebo ten, kdo se tiše přizpůsobí? Jenže mlčení často znamená, že se nic nezmění. A respekt se sám od sebe neobjeví.
Bytový dům není soubor izolovaných buněk. Je to sdílený prostor. A pokud někdo žije, jako by byl na světě sám, dřív nebo později narazí na hranici únosnosti těch ostatních. A ta hranice se někdy ozývá stejně hlasitě, jako kroky nad hlavou.
