Článek
Každý, kdo žije v bytovém domě, ví, že sousedské vztahy jsou někdy křehká rovnováha. Někdo chodí po bytě v botách, někdo má hudbu trochu víc nahlas, někdo větrá. Já větrám ráda a často – i v zimě. A právě to je prý problém.
Aby bylo jasno, neotevírám okna proto, že bych chtěla někoho provokovat nebo sabotovat topení v domě. Dělám to, protože potřebuji čerstvý vzduch. Někdo zvedne hlavu až po dvou kávách, já až po deseti minutách průvanu. Když pracuji z domova, dělá mi to dobře a cítím se líp. To je celé.
Oblíbený argument zní, že prý ochlazuji celý dům. Jenže fyzika panelákové chodby nefunguje tak, jak se traduje. Ochlazuje se můj byt, ne byt souseda. Já jsem ten, kdo si případně přitopí – a já jsem ten, kdo to také zaplatí. Rozhodování o tom, jak moc a kdy větrám, je tedy skutečně moje věc.
Ve skutečnosti je kořenem sporu spíš očekávání, že všichni v domě by měli fungovat stejně. Někdo má rád teplo, někdo nesnáší suchý vzduch, někdo vaří celý den a jiný si otevře okno, kdykoli potřebuje. Dokud tím nikomu přímo neškodíme a nenarušujeme pravidla domu, je to zcela normální rozdíl v životním stylu.
Když mi někdo tvrdí, že kvůli mému větrání musí víc topit, neumím na to říct nic jiného než prosté: každý si zodpovídá za teplotu ve svém bytě. Neříkám nikomu, kolik stupňů má mít u sebe doma. A stejně tak nechci, aby kdokoli řídil, kdy si smím otevřít okno.
Soužití není o uniformitě, ale o toleranci. A pokud největší zimní téma našeho domu je to, že si občas pustím čerstvý vzduch, pak máme vlastně docela pohodové sousedské vztahy.
