Článek
Na hřišti to funguje překvapivě dobře. Jablko spadne z lavičky, dítě na něj ukáže a maminka pronese jednoduché, univerzální slovo: „bum“. Informace je předána, emoce zpracována, situace vyřešena. Komunikační efektivita téměř dokonalá.
Nikdo neřeší stylistiku. Nikdo nechce prezentaci v PowerPointu. Nikdo nepíše zápis.
Jenže pak přijde ráno, kdy si člověk uvědomí, že celý den mluvil jazykem dvouletého dítěte. A začne přemýšlet: co kdyby tenhle styl komunikace náhodou unikl i mimo hřiště?
Třeba na pracovní pohovor.
Představme si to.
Sedíte v kanceláři personalistky. Na stole leží životopis, vedle něj šálek kávy a propiska připravená zapisovat brilantní odpovědi. Atmosféra je profesionální. Personalistka se usměje.
„Tak nám o sobě něco řekněte.“
Krátká pauza.
„Hmm.“
Personalistka přikývne. Možná to je jen rozcvička.
„Jaké jsou vaše silné stránky?“
„Ještě.“
Personalistka trochu znejistí, ale snaží se držet profesionalitu. „Můžete to rozvést?“
„Ne.“
Ticho v místnosti začne být husté. Personalistka zkusí změnit strategii.
„A proč jste odešla z minulého zaměstnání?“
„Bum.“
V té chvíli se začne lámat realita. Personalistka si představuje padající projekty, rozbitý tým, explodující Excelové tabulky. Nebo možná jen jablko z lavičky. Nikdo si není jistý.
„Dobře,“ říká opatrně. „A kde se vidíte za pět let?“
„Tady.“
Ukázání prstem na stůl.
Personalistka si rychle zapisuje poznámku: proaktivní přístup k pozici.
Situace by možná mohla ještě dopadnout dobře, kdyby v tu chvíli nespadla tužka ze stolu.
„Bum,“ konstatuje uchazečka.
A vlastně to celé najednou začne dávat smysl.
Protože svět malých dětí funguje na úplně jiných pravidlech komunikace. Věty jsou krátké, slova úsporná a význam se často skrývá v gestu, tónu hlasu nebo ve způsobu, jak někdo tahá druhého za ruku směrem k pískovišti.
Když dvouleté dítě řekne „ne“, může to znamenat deset různých věcí: nechci, nerozumím, jsem unavené, chci něco jiného nebo jen testuji hranice reality.
Dospělý svět je na tom překvapivě podobně. Jen místo „ne“ používá dlouhé e-maily, prezentace a porady, které trvají dvě hodiny.
Někdy by možná bylo jednodušší, kdyby někdo prostě řekl „bum“.
Porada by začala v devět ráno. Manažer by promítl grafy a po pěti minutách by někdo zvedl ruku.
„Ne.“
Projektový manažer by přikývl. „Dobře. Tak jinak.“
O dvacet minut později by někdo zaklepal na notebook.
„Ještě.“
A marketing by konečně pochopil, že prezentace má mít pět slidů, ne čtyřicet.
Ve skutečnosti je ten dětský jazyk až nečekaně efektivní. Žádné korporátní fráze, žádné diplomatické mlžení. Jen čistá informace.
„Ještě.“
„Ne.“
„Tady.“
„Bum.“
Možná právě proto rodiče někdy zůstávají v tomhle režimu o trochu déle, než by chtěli. Ne proto, že by zapomněli mluvit jako dospělí, ale protože si jejich mozek na chvíli zvykne na jazyk, kde věci dávají přímý smysl.
Na hřišti je to přirozené.
Na pracovním pohovoru by to možná bylo… poněkud odvážné.
Ale přiznejme si jednu věc.
Kdyby někdo na některých poradách prostě řekl „bum“, možná bychom konečně všichni pochopili, co se vlastně právě stalo.
