Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou psát takový příběh. Ne proto, že bych se styděla. Ale proto, že jsem dlouho sama sobě namlouvala, že je to „normální“. Že je přece samozřejmé, že se postarám o vlastní mámu. Jenže po deseti letech už začínám chápat, že normální není ani to, jak žiju, ani to, jak se ke mně chovají moji sourozenci.
Je mi čtyřicet dva let a posledních deset let jsem prakticky neopustila byt. Moje máma po mozkové příhodě ochrnula na polovinu těla, postupně se přidala demence, inkontinence a stavy, kdy mě nepoznává. Ráno jí pomáhám vstát z postele, myju ji, oblékám, krmím, dávám léky. V noci vstávám několikrát, protože volá, že je jí špatně, že se bojí, že neví, kde je.
Můj život se scvrkl na několik místností. Práci jsem opustila, přátele postupně ztratila, vztahy se rozpadly. Když se mě někdo zeptá, co dělám, odpovídám: „Starám se o mámu.“ A většinou přijde stejná reakce: obdiv, soucit… nebo ticho. Nikdo ale nevidí, jak to skutečně vypadá. Jaké to je být pořád unavená, podrážděná, vyčerpaná a zároveň plná výčitek, že někdy mám chuť utéct.
Nejhorší na tom ale nejsou ty fyzické věci. Nejhorší jsou moji sourozenci. Mám bratra a sestru. Oba mají rodiny, děti, kariéru. Když máma onemocněla, shodli jsme se, že zůstane u mě, protože jsem tehdy byla bez práce. „Jen na chvíli, než se to nějak vyřeší,“ říkali. Ta chvíle trvá už deset let.
Bratr se staví jednou za dva měsíce. Přinese bonboniéru, pohladí mámu po ruce, udělá si fotku na mobil a pak pronese: „Ty jsi hrozně obětavá. Já bych to nezvládl.“ Sestra mi občas pošle zprávu, jestli něco nepotřebujeme. Když odpovím, že bych potřebovala aspoň víkend, aby si mámu vzali k sobě, vždycky mají důvod: děti, práce, dovolená, nemoc.
A pak přijde ta věta. Ta, která mě pokaždé zlomí. „Neměla by už být v domově?“
Říkají to ti samí lidé, kteří se o ni reálně nestarají ani jeden den v roce.
Podle nich jsem si prý „zvolila roli oběti“. Že se prý zbytečně ničím. Že máma by měla být někde, kde se o ni postarají profesionálové. A že já bych si konečně měla „začít žít“. Jenže když se jich zeptám, proč ji tam nedají oni, nastane ticho. Najednou je to moje rozhodnutí. Moje odpovědnost. Moje vina.
Pravda je taková, že jsem o domově přemýšlela mockrát. Každý den, kdy mi máma vynadá, že jsem jí ukradla kabelku, i když žádnou nemá. Každý den, kdy mě odstrčí, pláče, křičí, že chce domů, i když už doma je. Každou noc, kdy sedím v koupelně a brečím potichu, aby mě neslyšela.
Ale pak se na mě podívá tím svým pohledem, někdy úplně dětským, někdy zmateným, a řekne: „Jsi hodná holčička, že tu se mnou jsi.“ A já vím, že ji tam prostě nedokážu odložit jako nepotřebnou věc.
Sourozenci to nechápou. Pro ně je máma spíš problém než člověk. Když mluví o domově, mluví hlavně o sobě. O tom, že by měli klid. Že by se nemuseli cítit provinile. Že by to konečně někdo „vyřešil“.
Nikdy se mě ale nikdo z nich nezeptal, jak se mám já. Jestli ještě zvládám. Jestli nejsem na dně. Jestli se nebojím, co bude, až máma jednou zemře a já zůstanu sama, bez práce, bez peněz, bez života, který jsem deset let odkládala.
Někdy mám pocit, že jsem se stala neviditelnou. Že existuje jen máma a pak oni. A já jsem někde mezi, jako servisní osoba, která má fungovat, ale nemá mít nárok na emoce, únavu ani zoufalství.
Nejvíc mě bolí, když slyším: „Ty jsi silná, ty to dáš.“
Ne, já to nedávám. Já už dávno jedu na autopilota. Dělám věci mechanicky. Usmívám se, když bych nejradši křičela. Držím se, protože nemám jinou možnost.
A zatímco já řeším, jestli máma dnes jedla, spala, dýchá, moji sourozenci řeší, proč ještě není v domově. Proč prý pořád „bráním nevyhnutelnému“. Proč se prý neumím rozloučit se svým životem.
Jenže oni se loučit nemuseli. Oni ho nikdy neopustili. To já jsem ta, která zůstala. A paradoxně právě proto jsem ta, na kterou se nejvíc tlačí, aby to vzdala.
