Článek
Stát chce, abychom se starali, ale nikdo nám nepomáhá. Když to řeknu nahlas, zní to skoro jako stížnost. Jako další povzdech unavené ženy, která by „měla vydržet“. Jenže čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že to není jen můj osobní pocit. Je to realita, ve které žije spousta žen kolem mě.
Od malička jsem slýchala, že rodina je základ. Že se máme starat o své blízké. O děti, o rodiče, o prarodiče. Že solidarita začíná doma. A já s tím vlastně souhlasím. Nevadí mi pomáhat. Nevadí mi být oporou. Nevadí mi nést odpovědnost.
Co mi ale začalo vadit, je, že se to bere jako samozřejmost. Jako povinnost bez hranic. Bez podpory. Bez záchranné sítě.
Když se narodí dítě, očekává se, že matka všechno zvládne. Kojení, nevyspání, psychickou zátěž, izolaci, návrat do práce, výpadek příjmů. Když onemocní rodiče, automaticky se počítá s tím, že se o ně postará dcera. Ne syn. Dcera. Když je v rodině někdo závislý, nemocný, starý, křehký, vždycky se někde vynoří žena, která „to nějak zařídí“.
A stát? Ten jen tiše přihlíží. Maximálně nabídne formulář.
Papírově existuje spousta podpory. Příspěvky, dávky, služby, péče. Prakticky je to ale labyrint. Nekonečné žádosti, čekací lhůty, podmínky, které splní málokdo. Telefonáty, kde vás přepojují z jednoho oddělení na druhé. Odkazy na weby, kde nic není jasné.
A mezitím se máte starat. Fungovat. Nehroutit se. Nevyhořet.
Nejtěžší na tom je, že péče není vidět. Není produktivní. Nevytváří zisk. Nedá se vykázat v tabulkách. Je to neviditelná práce, která se bere jako „přirozená“. Jako něco, co ženy prostě umí. Co mají v genech. Co je jejich role.
Jenže péče stojí čas, energii, psychiku, zdraví. Znamená přerušení kariéry. Finanční závislost. Sociální izolaci. Neustálé rozhodování za druhé. Neustálou pohotovost. Neustálý stres.
A stát se tváří, že je to soukromá věc.
Když se starám o dítě, jsem „na mateřské“. Jako by to byla dovolená. Když se starám o rodiče, jsem „hodná dcera“. Když se starám o nemocného partnera, jsem „silná žena“. Nikde se ale neříká, že jsem zároveň vyčerpaná, neplacená, bez systému podpory.
Nikdo se neptá, kdo se postará o mě.
Všude slyším, že populace stárne, že se rodí málo dětí, že chybí zdravotníci, pečovatelé, učitelé. A řešení je pořád stejné: rodiny by měly víc pomáhat. Ženy by měly být flexibilnější. Lidé by měli být zodpovědnější.
Ale kdo pomůže těm, kteří pomáhají?
Mám pocit, že stát staví na ženské obětavosti jako na nevyčerpatelném zdroji. Jako by bylo samozřejmé, že ženy budou rozdávat svůj čas, péči a energii zdarma. Bez nároku na odpočinek. Bez nároku na uznání. Bez nároku na systémovou podporu.
A když to nezvládají? Tak jsou slabé. Nestíhají. Špatně si to zorganizovaly.
Nikdo neřeší, že jedna žena dnes často zastává několik rolí zároveň. Matka, dcera, pečovatelka, zaměstnankyně, manažerka domácnosti, psychická opora pro všechny kolem. A že to není dlouhodobě udržitelné.
Nejde mi o to, aby se stát staral za nás. Jde mi o to, aby s námi počítal. Aby péče nebyla neviditelná. Aby nebyla postavená na pocitu povinnosti a viny. Aby existovala reálná, dostupná pomoc, ne jen teoretická.
Protože realita je taková, že ženy dnes drží celý systém pohromadě. Neplaceně. Neviditelně. A často na úkor vlastního zdraví, kariéry i identity.
A čím víc se staráme, tím víc se očekává, že to budeme zvládat dál. Mlčky. Bez nároku na pomoc.
Možná by si stát měl položit jinou otázku. Ne kdo se má starat. Ale kdo se stará o ty, kteří se starají. Protože bez nich by se celý ten „základ společnosti“ velmi rychle zhroutil. A zatím to vypadá, že se s jejich vyčerpáním tak nějak počítá jako s vedlejším efektem. Jako s něčím, co se prostě musí vydržet.
