Článek
PŘÍBĚH O MUŽI, KTERÝ CHTĚL BÝT PES (A O PROSTITUTCE, KTERÁ POTŘEBOVALA ZAPLATIT ÚČTY)
Nebyla to žádná pohádka. Jen další večer, kdy slečna Laura seděla na posteli, kontrolovala telefon a říkala si, že jestli ještě jeden klient napíše „Ahojky, kolik prosím?“, tak začne vybírat poplatky i za odpověď.
Zvoní telefon. Neznámé číslo.
Hlas na druhé straně zněl jako kombinace nervózního ajťáka a muže, který právě googlil „je tohle normální?“:
„Dobrý večer… ehm… chtěl bych službu… tak trochu specifickou.“
Specifickou. Laura věděla, že tohle slovo nikdy neznamená večeři při svíčkách.
Hotel byl přesně ten typ místa, kde na kobercích žijí starší civilizace. Klient otevřel v županu, který pamatoval ještě československou federaci.
A pak to přišlo:
„Já… ehm… chtěl bych být… váš pes.“
Laura mrkla. Jednou. Podruhé.
„Jako… pes?“
„Ano. Budu hodný.“
Vytáhl z tašky latexová ouška, obojek a… sáček granulí. Lidských granulek. Proteinová směs, vanilka.
A tak začal nejbizarnější večer její kariéry.
Muž klečel na koberci, vrtěl imaginárním ocáskem a vydával zvuky, které v přírodě žádné zvíře nepoužívá. Laura ho hladila po hlavě, říkala mu, že je „nejhodnější hafánek široko daleko“ a přemýšlela, jestli si nemá účtovat příplatek za kynologický kurz.
Vrcholem bylo, když muž spokojeně položil hlavu na její kolena a zašeptal:
„Štěkni… prosím.“
„Haf,“ řekla Laura nejméně erotickým hlasem v historii erotiky.
Muž vydal zvuk, který připomínal mix vrnění, funění a restartující tiskárny. Měl… hotovo. Bez doteku. Jen díky jednomu „haf“.
Ticho.
„To bylo… úžasné,“ vydechl.
Laura přikývla. „Ano. Intensivní.“
Zaplatil v hotovosti, navíc dal dýško „za psychologickou podporu“.
Když zavřel dveře, napsala kamarádce jedinou větu:
„Jestli má Pretty Woman pokračování, tak tohle je scénář.“
A pak si otevřela víno. Ne to za 59,90. Tentokrát si zasloužila aspoň to za 129.
