Článek
Všichni si představujeme romantickou scénu: vůně jehličí, třpytivé ozdoby, rodinná idylka. Realita je spíš jako terapie: já se potím, držím strom, který odmítá stát rovně, a přemýšlím, jestli je to celé msta za všechny roky, kdy jsem doma nezaléval pokojové rostliny.
Stromeček má dvě polohy — nakřivo doleva nebo nakřivo doprava. Uprostřed neexistuje. A když už konečně stojí, začne shazovat ozdoby jako protestující odborář. Prostě: dělá si, co chce. A já se snažím zachovat důstojnost.
Když večer rozsvítím světýlka, tváří se skoro spokojeně. Jenže já vím své. Ten strom mě soudí. Z výšky. Dobře tedy, zelený kamaráde — přežiješ do Tří králů, ale ne o minutu déle.
