Článek
Existují věty, které se ve společnosti nesmí vyslovit. Jedna z nich je: „Vadí mi moje vlastní dítě.“
Můžeš říct, že jsi unavená. Můžeš říct, že je to náročné. Můžeš si postěžovat, že nemáš čas, že jsi vyčerpaná, že je to těžké. Ale nesmíš říct to podstatné: že tě někdy štve samotná jeho existence. Že tě jeho přítomnost dusí. Že bys byla šťastnější, kdyby tu na chvíli nebylo.
Protože rodič má přece milovat bezpodmínečně. Neustále. Automaticky. Instinktivně. Rodič má být vděčný, že dítě vůbec má. Má cítit lásku, ne odpor. Radost, ne podráždění. Smysl, ne prázdno.
Jenže realita je mnohem špinavější.
Miluju svoje dítě. Opravdu. Kdyby mu někdo ublížil, roztrhnu ho holýma rukama. Kdyby se mu něco stalo, zhroutím se. Kdyby mě potřebovalo, obětuju všechno.
A přesto mě někdy neskutečně irituje.
Jeho hlas. Jeho otázky. Jeho potřeby. Jeho přítomnost. To, že nikdy nejsem sama. To, že nikdy není ticho. To, že všechno se točí kolem něj. Jeho nálady, jeho problémy, jeho svět.
A já jsem někde v pozadí. Už roky.
Někdy mám pocit, že jsem přestala existovat jako člověk. Jsem jen funkce. Řidič. Kuchyň. Bankomat. Psycholog. Organizátor života někoho jiného. A když si dovolím cítit vztek, hned přijde vina.
Jak si můžeš stěžovat, když jsi ho chtěla?
Jak si můžeš myslet, že ti vadí, když je zdravé?
Jak můžeš cítit odpor k někomu, koho jsi porodila?
A tak mlčím.
Usmívám se před ostatními. Říkám, jak je skvělé. Jak ho miluju. Jak je moje všechno. Sdílím fotky. Směju se historkám. Dělám ze sebe tu „normální mámu“.
Ale doma někdy sedím v koupelně se zamčenými dveřmi a jen koukám do zdi. A cítím, jak ve mně roste tichá, zakázaná myšlenka: kdybych teď mohla zmizet, udělala bych to.
Ne navždy. Jen na chvíli. Jen být zase sama sebou. Ne matkou. Ne rodičem. Ne odpovědnou bytostí. Prostě člověkem, který nemusí neustále někoho řešit.
A pak se za tu myšlenku nenávidím.
Protože společnost neodpouští rodičům negativní emoce. Když řekneš, že tě štve partner, je to normální. Když řekneš, že tě štve práce, všichni chápou. Když řekneš, že tě štve vlastní dítě, jsi monstrum.
Jenže nikdo nemluví o tom, že děti nejsou jen roztomilé bytosti. Jsou to lidé s potřebami, hlukem, chaosem, nároky, emocemi. Jsou to bytosti, které ti berou čas, energii, soukromí, identitu. Ne na den. Na roky. Na desetiletí.
A ne každý rodič na to byl psychicky připravený.
Ne každý rodič má kapacitu.
Ne každý rodič má podporu.
Ne každý rodič má prostor být sám sebou.
Láska k dítěti neznamená, že tě nikdy nebude srát.
Znamená jen, že ho neopustíš. Že ho nezničíš. Že se budeš snažit. I když uvnitř bojuješ s únavou, frustrací, ztrátou svobody a pocitem, že tvůj život už není úplně tvůj.
Stydím se přiznat, že mi vadí vlastní dítě. Protože vím, že by to nikdo nechtěl slyšet. Protože vím, že by mě odsoudili. Protože vím, že by řekli, že jsem špatná matka.
Ale možná nejsem špatná matka.
Možná jsem jen vyčerpaný člověk v roli, která se idealizuje víc než cokoliv jiného na světě.
Rodičovství se prodává jako naplnění. Smysl. Láska. Štěstí.
Ale málo se mluví o ztrátě. O tom, co všechno musíš obětovat. O tom, že někdy lituješ. Ne dítěte samotného, ale života, který jsi ztratila.
A to je tabu.
Protože lítost a rodičovství se nesmí potkat v jedné větě.
Jenže pravda je, že můžeš milovat své dítě a zároveň nenávidět realitu, ve které žiješ. Můžeš se o něj starat a zároveň toužit po tichu. Můžeš být dobrý rodič a zároveň cítit, že tě tahle role ničí.
A možná bychom o tom měli mluvit víc.
Protože nejnebezpečnější nejsou rodiče, kteří cítí ambivalentní emoce.
Nejnebezpečnější jsou ti, kteří je potlačují, stydí se za ně a zůstávají v nich sami.
Stydím se přiznat, že mi vadí vlastní dítě.
Ale ještě víc bych se měla stydět za svět, který nutí rodiče předstírat, že jsou neustále vděční, naplnění a šťastní.
Protože realita je taková, že rodičovství je láska.
Ale taky je to únava. Ztráta sebe. Vztek. Ticho v koupelně. A myšlenky, které se nesmí říkat nahlas.
A to neznamená, že své dítě nemiluju.
Znamená to jen, že jsem pořád člověk. Ne svatá ikona z reklamy na rodinné štěstí.
