Článek
Byla jsem pryč tři hodiny. TŘI. HODINY. A po návratu jsem otevřela dveře do dětského pokoje… a ztuhla. Nábytek jinde. Postýlka jinde. Hračky přerovnané podle systému „tady se mi to líbí“. Nad postýlkou visela nová dekorace, kterou jsem nikdy neviděla. A ani si nekupovala.
A uprostřed toho stála tchýně.
S výrazem hrdinky, která právě zachránila planetu.
„Já ti jen pomohla, zlatíčko.“
„Jen pomohla“ znamenalo, že vyhodila půlku věcí do sklepa, protože „překážely“. Přesunula komodu, protože „takhle to špatně proudí“. A dokonce sundala nálepky ze zdi, protože „byly nevkusné“.
Dítě se jen smálo. Tchýně se smála. Já přemýšlela, jestli už mě oficiálně drží při životě jen kafe.
Dnes už se tomu směju. Ale pokaždé, když jdu pryč, dávám do dveří pokojíčku bezpečnostní zarážky. Pro jistotu. Tchýňová fantazie je nebezpečnější než průvan.
