Článek
Těhotenský mozek je zvláštní orgán. Vypadá jako normální mozek, ale chová se jako improvizační divadlo po třech sklenkách vína. Neřídí se logikou, ale pocitem, intuicí a náhlým nutkáním řešit věci, které ještě včera vůbec neexistovaly. Říká se tomu „mommy brain“, „pregnancy brain“ nebo odborně „dočasná kognitivní proměna“. Já tomu říkám sabotáž.
Ten den to začalo nevinně. Došla mouka, došly rohlíky, klasická domácí krize. Oblékla jsem se, vzala peněženku a v hlavě si opakovala jediné slovo: rohlíky. Rohlíky. Rohlíky. Už při zamykání dveří jsem cítila lehké podezření, že se něco pokazí. Těhotenský mozek totiž nikdy nejde jen rovně. On se cestou zastaví, rozhlédne se a řekne: a co kdybychom si teď změnily celý život?
V obchodě jsem rohlíky viděla. Byly tam. Čerstvé. Křupavé. Přesně ty, pro které jsem přišla. A právě v tu chvíli mi mozek vypnul. Místo sáhnutí po pečivu jsem si všimla regálu s dětskými lahvičkami. Ne proto, že bych je potřebovala. Ale proto, že tam byly. A těhotenský mozek má zvláštní schopnost proměnit každou věc v symbol osudu.
Najednou jsem stála u dětského sortimentu a přemýšlela, jestli budu dobrá matka, když vyberu špatný dudlík. Přitom dítě ještě nemělo ani jméno. Rohlíky se mezitím tiše potily o tři uličky dál a čekaly, jestli si na ně vzpomenu. Nevzpomněla.
Těhotenský mozek funguje jako prohlížeč s otevřenými čtyřiceti záložkami, z nichž hraje hudba, ale nevíte která. Jdu pro jednu věc, ale cestou si vzpomenu na dvacet dalších, které vlastně vůbec nepotřebuju. A ty, které potřebuju, se vypaří. Paměť se mění v loterii. Klíče dávám do lednice, mobil hledám, zatímco s ním svítím, a uprostřed věty zapomenu, proč jsem ji začala.
A pak přišel kočárek. Stál tam, krásný, složený, s cedulkou „výprodej“. V normálním stavu bych šla dál. V těhotenském stavu jsem si představila celé naše budoucí procházky. Viděla jsem sebe, jak kráčím parkem, dítě spí, já jsem klidná, vyrovnaná a mám učesaný cop. Mozek mi prodal sen. A já mu uvěřila.
Rohlíky? Ty se v tom snu neobjevily.
Věda tvrdí, že těhotenský mozek se mění proto, aby se žena lépe napojila na dítě. Některé oblasti se zmenšují, jiné zefektivňují. Prakticky to ale znamená, že jsem schopná hodinu přemýšlet o tom, jestli plod slyší Mozartovy symfonie, ale zapomenu PIN ke kartě, který používám deset let. Prioritizace dostala úplně nový význam.
Domů jsem přišla s kočárkem, třemi časopisy o mateřství, jedním bio čajem, který nechutná po ničem, a bez rohlíků. Partner se zeptal, kde jsou. Já se rozbrečela. Ne kvůli rohlíkům. Kvůli tomu, že svět na mě klade nepřiměřené nároky, když očekává, že zvládnu nákup i těhotenství zároveň.
Těhotenský mozek je citlivý. Všechno prožívá hlouběji, hlasitěji a osobněji. Každá poznámka zní jako kritika. Každá otázka jako útok. Když se mě někdo zeptá, jestli jsem si jistá, že ten kočárek potřebujeme, slyším: jsi nezodpovědná a selžeš jako matka. Logika odešla na mateřskou dovolenou dřív než já.
Zároveň je v tom ale zvláštní kouzlo. Mozek, který zapomíná, je taky mozek, který sní. Více cítí, více se bojí, ale také více miluje. Dokáže se rozplakat nad cizím miminkem v tramvaji a dojít k závěru, že svět je sice chaos, ale stojí za to v něm zůstat.
Rohlíky jsem koupila až druhý den. Kočárek zůstal stát v obýváku jako památník těhotenské iracionality. A já jsem si uvědomila, že tenhle mozek možná není rozbitý. Jen se přelaďuje. Z režimu výkon na režim péče. Z rychlosti na cit.
Takže ano. Šla jsem pro rohlíky a vrátila se s kočárkem. A pokud je tohle důkaz, že mi těhotenství leze na mozek, pak s tím budu muset žít. Protože ten mozek už teď myslí na někoho jiného víc než na sebe. A občas kvůli tomu zapomene koupit pečivo.
