Článek
Ještě před pár měsíci jsem byla člověk. Normální. Chodila jsem ven, jedla věci bez googlení a když jsem si kýchla, považovala jsem to za kýchání, ne za začátek apokalypsy. Pak jsem otěhotněla a stala se ze mě certifikovaná paranoička s doktorátem z katastrofických scénářů.
Těhotná paranoička je zvláštní druh živočicha. Pohybuje se opatrně, pomalu a s neustálým vnitřním dialogem typu: Můžu si sednout? Není ta židle toxická? Nebyla vyrobená v roce, kdy se používal nějaký smrtící lak? A co když už jen tím, že sedím, ohrožuju budoucí generaci lidstva?
Všechno začalo nevinně. Stáhla jsem si těhotenskou aplikaci. Chtěla jsem vědět, jak je velké dítě. Místo toho jsem se dozvěděla, že nesmím jíst tohle, pít tamto, dýchat tamhle a myslet na věci, které by mohly být negativní, protože stres škodí plodu. Od té chvíle jsem ve stresu nonstop, protože se snažím nestresovat.
Internet je pro těhotnou paranoičku něco jako hororová knihovna. Každý dotaz končí větou: „může způsobit vážné komplikace“. Když zadám „těhotenství a spánek na zádech“, dozvím se, že můžu ohrozit průtok krve. Když zadám „těhotenství a spánek na boku“, dozvím se, že špatný bok je taky problém. Když zadám „těhotenství a nespánek“, dozvím se, že to je taky špatně. Ideální stav je zřejmě levitovat ve vakuu a vůbec neexistovat.
Jídlo je kapitola sama pro sebe. Najednou se z něj stal chemický experiment. Sýry jsou nebezpečné. Ryby jsou nebezpečné. Maso je nebezpečné. Cukr je nebezpečný. Sůl je nebezpečná. Nejbezpečnější by bylo živit se vzduchem, ale i ten je plný smogu, bakterií a pravděpodobně i špatných vibrací.
Stojím v kuchyni, koukám na banán a přemýšlím, jestli nebyl postříkaný pesticidy. Když ho oloupu, přemýšlím, jestli jsem si dost umyla ruce. Když ho sním, přemýšlím, jestli jsem ho neměla nejdřív spařit. Když ho nestrávím ideálně, přemýšlím, jestli jsem právě nezkazila vývoj nervové soustavy.
A to jsme teprve u jídla. Pak jsou tu věci jako kosmetika. Najednou zjišťuju, že rtěnka může obsahovat látky, které mají dlouhý název a určitě zabíjejí embrya v okruhu tří kilometrů. Šampon? Toxický. Krém? Hormonální bomba. Parfém? Prakticky chemická zbraň. Řešení: voním jako nic a vypadám jako někdo, kdo se skrývá před civilizací.
Nejhorší je ale vzduch. Ten je všude. Nedá se vypnout. Nedá se vyfiltrovat. A podle internetu obsahuje prach, pyl, spaliny, mikroplasty a pravděpodobně i špatné myšlenky cizích lidí. Když jdu ven, bojím se města. Když jsem doma, bojím se plísní. Když větrám, bojím se, co pustím dovnitř. Když nevětrám, bojím se, co zůstane uvnitř. Logika je pryč. Zůstala jen paranoia s plánem přežití.
Těhotná paranoička se postupně mění v bytost, která má pocit, že její tělo je inkubátor z tenkého skla a svět kolem je plný kladiv. Každý krok je potenciální riziko. Každé rozhodnutí je morální dilema. Když si dám kávu, jsem špatná matka. Když si ji nedám, jsem unavená a podrážděná, takže jsem taky špatná matka.
Společnost tomu nepomáhá. Každý má názor. „To bys neměla.“ „To bys měla.“ „Já jsem to dělala a nic se nestalo.“ „Moje kamarádka to dělala a stalo se všechno.“ Výsledkem je, že už nevěřím ani sobě, ani vědě, ani realitě. Věřím jen tomu, že všechno je potenciálně smrtící, jen se to ještě neprokázalo.
A přesto, uprostřed toho všeho, existuje zvláštní ironie. Paranoia je vlastně důkazem lásky. Přehnané, hysterické, nelogické, ale skutečné. Najednou mi záleží na někom, koho jsem nikdy neviděla, víc než na vlastní příčetnosti. Tak moc, že jsem schopná analyzovat i vlastní dech.
Dýchám. Je ten nádech dost kvalitní? Nebyl moc rychlý? Neobsahoval něco špatného? Neměla bych dýchat víc zhluboka, pomaleji, ekologičtěji?
Možná je pravda, že všechno je nebezpečné. Možná není. Možná těhotná paranoička nevidí svět reálně, ale přes filtr strachu a odpovědnosti. Svět se nezměnil. Změnil se jen fakt, že už v něm nejsem sama.
A tak tady sedím, zavřená doma, s bio jablkem v ruce, bez parfému, bez kávy, s otevřeným oknem i zavřeným oknem zároveň, a bojím se vzduchu. Protože jestli mě těhotenství něco naučilo, tak to, že největší riziko není pád, bakterie ani sýr s plísní.
Největší riziko je mít mozek. Těhotný. Paranoidní. A připojený k internetu.
