Článek
Věta „můžeš si to opravit“ je v českém školství něco jako „ozveme se“ na pracovním pohovoru. Teoreticky to zní nadějně, prakticky to znamená, že nikdo neví, co to vlastně znamená, kdy se to stane a jestli se to vůbec někdy stane.
Syn mi tu větu přinesl domů s výrazem člověka, kterému lékař právě sdělil, že diagnóza je „něco mezi“. Můžeš si to opravit. Bez dalšího vysvětlení. Bez instrukcí. Bez mapy, kompasu a bez šerpy.
„A víš kde?“ ptám se ho.
„Ne.“
„A víš kdy?“
„Asi někdy.“
„A víš jak?“
„Nějak.“
Výborně. Takže máme plán.
V systému svítí čtyřka. U ní poznámka: „Lze opravit.“ To je všechno. Žádný termín, žádná nabídka testu, žádný návrh řešení. Jen holá existence možnosti, která visí ve vzduchu jako duch nedodělaného referátu.
Já jsem generace, která vyrůstala na tom, že když byla špatná známka, tak byla prostě špatná. Tečka. Maximálně jste mohli dostat poznámku typu „příště se snaž víc“, což byl pedagogický ekvivalent facky zabalené do celofánu.
Dnešní škola je moderní. Podpůrná. Laskavá. Motivující. A tak místo jasného „máš čtyřku“ dostanete existenciální hádanku: můžeš si to opravit. Kde? Kdy? Jak? S kým? Za kolik životů?
Začala jsem pátrat. Psát do systému. Číst školní řád. Projíždět web školy. Připadala jsem si jako amatérská detektivka, co hledá poklad podle mapy, na které je jen nápis „někde tady“.
Syn mezitím seděl u stolu a tvářil se, že oprava známky se asi děje samospádem. Jako že jednou ráno vstane, otevře žákovskou a tam už bude dvojka, protože vesmír uznal jeho potenciál.
Napsala jsem učitelce. Odpověď přišla po třech dnech:
„Ano, oprava je možná, stačí se domluvit.“
Domluvit. S kým? S ní? S osudem? S vyšší mocí? S kantorskou radou starších?
Takže znovu píšu. Kdy? Jak? Formou testu? Ústně? Písemně? Referátem? Projektem? Odpověď:
„Podle dohody.“
Já už v tu chvíli nemám pocit, že řeším známku. Já mám pocit, že jsem vstoupila do improvizačního divadla.
Podle jaké dohody? Dohody mezi kým a kým? Mezi učitelkou a dítětem? Mezi mnou a školním systémem? Nebo se máme sejít někde v lese, zapálit svíčky a vyvolat ducha Komenského?
Nejlepší na tom je, že ta věta „můžeš si to opravit“ zní hrozně hezky. Je to taková rodičovská droga. Máte pocit, že systém je spravedlivý, otevřený, flexibilní. Jenže realita je, že ve skutečnosti nikdo neví, jak tu opravu aktivovat.
Je to jako cheat kód ve hře, který existuje, ale nikdo ho nezná.
Syn se mě ptá: „A co mám jako dělat?“
Upřímně? Netuším. Možná zajít za učitelkou o přestávce. Možná po hodině. Možná napsat mail. Možná počkat na správnou konstelaci planet.
A hlavně – celé je to postavené tak, že odpovědnost se nenápadně přesouvá na dítě. Možnost existuje, ale cesta k ní je mlhavá. Když se neozveš, neptáš se správně, nepochopíš pravidla hry, máš smůlu. Systém ti přece dal šanci. To, že jsi ji nenašel, je už tvůj problém.
Takže doma teď místo učení řešíme logistiku opravy. Ne látku, ale proces. Ne znalosti, ale byrokracii. Dítě se neučí, jak to spočítat, ale jak se domluvit, kdy, kde a s kým smí vůbec dokazovat, že něco umí.
A já si připadám jak důchodkyně na úřadě, která slyší: „To se dá vyřídit online.“ Jenže nikdo neřekne kde, přes co, s jakým heslem a v jakém století.
Nakonec to samozřejmě nějak dopadne. Syn si to možná opraví. Možná ne. Možná dostane test. Možná referát. Možná ústní zkoušení na chodbě mezi dveřmi a automatem na kafe.
Ale ta věta mi zůstane v hlavě: můžeš si to opravit. Nejvágnější, nejhezčí a zároveň nejvíc frustrující pedagogická formulka všech dob.
Protože opravdový překlad zní:
„Teoreticky máš šanci. Prakticky si ji musíš sám vymyslet.“
