Článek
Pamatuju si přesně, kdy se to zlomilo. Stála jsem v kuchyni, v ruce žehličku, kolem mě hromada prádla a v hlavě nekonečný seznam dalších věcí, které „ještě musím“. Dítě plakalo v pokoji, na sporáku se vařilo, telefon vibroval s další zprávou. A mně najednou došlo, že už nemůžu.
Ne fyzicky. Psychicky.
Měla jsem pocit, že se snažím být vším pro všechny. Skvělá máma. Pozorná partnerka. Pečlivá hospodyňka. Funkční zaměstnankyně. Milá kamarádka. A někde mezi tím vším jsem úplně ztratila sebe.
Každý den jsem začínala s pocitem, že nestíhám. A končila s pocitem, že jsem udělala málo. I když jsem celý den běhala, řešila, vařila, uklízela, starala se. Vždycky zůstalo něco, co nebylo hotové. A v hlavě se mi automaticky spustil hlas: měla bys víc. Lepší. Rychleji. Pořádněji.
Žehlení bylo moje osobní peklo. Nikdo ho po mně reálně nechtěl. Nikdo nekontroloval záhyby na tričkách. Ale já měla pocit, že když nežehlím, selhávám. Jako by rovné prádlo bylo důkazem mé hodnoty.
Postel jsem musela mít ustlanou, i když jsem věděla, že se do ní večer zase vrátím. Vařila jsem teplá jídla i ve dnech, kdy jsem sotva stála na nohou. Protože „se to má“. Protože „správná rodina“.
A pak jsem se jednoho dne prostě zastavila.
Neustlala jsem. Nevyžehlila jsem. Objednala jsem pizzu. A místo uklízení jsem si sedla na gauč a koukala do zdi. Bez výčitek. Bez plánu. Jen ticho.
A svět se nezbořil.
Partner neumřel hlady. Dítě si hrálo i v neuklizeném obýváku. Nikdo mě nepřišel zkontrolovat. Nikdo mi neodebral titul „dost dobrá žena“. Jediné, co se změnilo, byl můj vnitřní tlak. Poprvé po letech povolil.
Došlo mi, že jsem se snažila naplnit ideál, který jsem si vytvořila sama. Ideál ženy, která všechno zvládá, všechno stíhá, všechno má pod kontrolou. Jenže ten ideál nepočítal s únavou. S realitou. S tím, že jsem taky jen člověk, ne stroj.
Začala jsem si všímat, kolik energie jsem dávala do věcí, které nikomu reálně nevadily. Kolik času jsem trávila u činností, které mi nic nebraly ani nedávaly. Jen vyčerpávaly.
Tak jsem postupně přestala.
Nežehlím. Pokud je něco zmuchlané, vyžehlí se to samo na těle. Neustelu. Postel je prostě místo na spaní, ne výstavní exponát. Někdy nevařím. Jíme těstoviny, pečivo, něco jednoduchého. A nikdo z nás na to neumřel.
Místo toho mám víc času. Na sebe. Na dítě. Na klid. Na to si fakt sednout, nadechnout se, nebýt pořád v pohybu.
A hlavně mám méně viny.
Přestala jsem se měřit podle domácnosti. Přestala jsem hodnotit svůj den podle toho, kolik úkolů jsem splnila. Přestala jsem se snažit být dokonalá verze ženy, která existuje jen v reklamách a na sociálních sítích.
Místo toho jsem se začala ptát jinak: jsem dneska v pohodě? Mám energii? Nejsem úplně na dně?
A někdy je odpověď: ne, tak dneska nevařím. A je to v pořádku.
Dokonalost mě unavovala víc než samotná práce. Ten tlak být stále připravená, funkční, upravená, usměvavá. Ten pocit, že když polevím, něco selže. Něco se pokazí. Někdo mě bude soudit.
Dnes už vím, že když polevím, nestane se nic hrozného. Jen se mi trochu uleví.
Už nežehlím, neustelu a někdy ani nevařím. A místo toho jsem konečně začala žít život, ve kterém nejsem jen služba pro ostatní, ale i člověk, který má právo být unavený, nedokonalý a v klidu. A to je pro mě mnohem větší luxus než dokonale uklizený byt.
