Článek
Existují dva typy lidí:
- Ti, kteří se těší na vánoční návštěvy.
- A ti, kteří při slově „návštěva“ okamžitě zváží možnost přesunout se do lesní chaty bez signálu.
Hádej, kam patřím já.
Začíná to nevinně. „Přijedeme jen na chvíli!“
Každý ví, že tohle je lež století. „Na chvíli“ v překladu znamená „do té doby, než začneš přemýšlet o útěku oknem“.
Pak se objeví před vaší bránou, naložení jako polární expedice. Vstoupí dovnitř, zout se odmítnou, protože „my se doma nezouváme“, a už to jede.
Následuje klasický rituál:
– „Už jsi přibrala?“
– „Kdy bude svatba?“
– „Kdy budete mít děti?“
– „Kdy budete mít DRUHÉ děti?“
– „A to pečivo jsi kupovala, že?“
Přitom jim nenápadně vysvětlujete, že dezert není kouzelný předmět, který se samoopravuje, a že tyhle otázky jsou přesně důvod, proč lidé vymysleli alkohol.
A zatímco oni sedí a dělají dobře míněné poznámky, vy jste uvězněná v nekonečné hostitelské smyčce:
nabídnout cukroví → doplnit pití → uklidit talířky → zachránit kočku před dítětem neteře → uklidit další drobky → vysvětlit, jak funguje chytrá televize.
Když se natáhnou na vašem gauči, aniž by se zeptali, a začnou si přepínat program, máte chuť vykonat symbolické vyhoštění. Nebo aspoň vyvěsit ceduli:
„Gauč není veřejný statek.“
A když už konečně odcházejí — v čase, kdy jste původně plánovala ležet v pyžamu a žvýkat vanilkové rohlíčky jako divoké zvíře — vždy padne věta:
„My se stavíme zas!“
Prosím ne.
Prosím NIKDY.
Jediné návštěvy, které toleruji, jsou ty, které přinášejí víno, cukroví a odcházejí do 30 minut. Ideálně i dřív. Bonusové body, pokud si po sobě uklidí hrnek.
Protože upřímně — Vánoce možná nejsou o dárcích, nejsou o jídle, nejsou o dekoracích. Ale rozhodně taky nejsou o tom, abych měla doma 14 lidí, kteří se ptají, proč mám tak malou televizi.
Takže letos?
Letos se schovávám.
Já, moje deka, můj gauč a moje zásoba cukroví s „neřízenou spotřebou“.
A jestli někdo zazvoní…
budu dělat mrtvého brouka.
Je to tradice. 🎄
