Článek
Vánoční pohádka na ČT1 je jako bramborový salát po čtyřech dnech: víme, že to není dobrý nápad, ale ze zvláštních kulturních důvodů to stejně konzumujeme. Česká televize každý rok sveřepě trvá na tom, že když se k rekvizitám přidá pár plastikových korunek a tři herci, kteří vypadají, že sem zabloudili omylem, vznikne „kouzlo Vánoc“.
Rozpočet je sice větší než státní podpora zemědělcům, ale na obrazovce to působí, jako by všechny peníze šly na tři věci: 1) pronájem hradu, 2) dva metry umělého sněhu a 3) čaj pro natáčecí štáb, který v půlce práce pochopil, že už se z toho nevykroutí.
Děj pohádky bývá tradičně jednoduchý: princezna trucuje, princ má charisma mokré houby a záporák je tak průhledný, že mu chybí jen nálepka „ZÁPORÁK“. Všechny tyto postavy se vzájemně honí po lese, dokud se nevyřeší něco, co se dalo vyřešit v prvních pěti minutách, kdyby si někdo přečetl scénář — pokud tedy nějaký existoval.
A přesto to sledujeme. Sedíme u televize, jíme cukroví, které chutná jako melta s máslem, a hrajeme národní hru: „Jak dlouho nám potrvá, než někdo u stolu řekne: Točit tohle v roce 2025 je trestný?“
Ale víte co? Jsou Vánoce. A Vánoce jsou o tradicích. Některé jsou krásné. A některé jsou vánoční pohádka na ČT1.
