Článek
Vánoční stůl: když logika odchází na dovolenou
V běžný den uvaříte normální porci.
Ale na Vánoce?
Najednou máte pocit, že:
- přijede 40 lidí,
- i když vás je doma čtyři,
- a možná by se hodilo udělat i rezervní bramborový salát pro případ, že by sousedé dostali hlad.
Vánoční stůl funguje podle principu:
radši dvakrát tolik, než o lžíci málo.
Tři druhy polévek, čtyři druhy řízků a salátu jak pro armádu
Některé rodiny to berou spíš jako soutěž:
„Kolik chodů dáme, aby to pořád vypadalo skromně?“
A vznikají takové kombinace, které by nutriční specialista rovnou zakázal.
- polévka: kapří, rybí, hrachová, kdyby někdo náhodou měl chuť,
- řízky: kuřecí, vepřový, rybí, sýr, kdyby přišla návštěva,
- salát: kyblík a půl, třeba i dva.
Celý stůl vypadá jak bufet na svatbě, jen místo hudby hraje pohádka a všichni se tváří, že to je úplně normální.
Strach, že jídlo dojde
Vánoční psychologie je fascinující.
Normálně by nikdo nedělal osm kilo brambor.
Ale když je 24. prosince, lidi se najednou bojí, že jídlo prostě… zmizí.
„A co když si někdo přidá?“
„A co když přijde teta?“
„A co když se někdo zastaví jen na chvíli?“
Nikdy nepřijde. Ale jídlo je tam… pro jistotu.
Skutečnost? Všichni se přejí už po prvním řízku
Vánoční stůl je založený na jedné velké iluzi:
„My to sníme.“
Ne, nesníte.
Po hodině se všichni povalují jak přejetí medvědi, nikdo se nemůže hýbat, a už vůbec ne přemýšlet o tom, že by si dal ještě něco malého.
A přesto se z kuchyně ozývá:
„Přidejte si, vždyť jste skoro nic neměli!“
Zbytky na dalších pět dní
Vánoční stůl končí tradičně:
plastové krabičky, alobal, šuplíky, lednice narvaná až po strop.
A od 25. do 29. prosince jíte:
- salát,
- salát,
- salát,
- a když se to rozbije, tak suchý rohlík na odlehčení.
V půlce týdne už máte chuť stát se veganem nebo jíst jen suché těstoviny.
A stejně to příští rok zase uděláte úplně stejně.
Proč to vlastně děláme?
Není to o jídle.
Je to o pocitu hojnosti, rodinné tradici a něčem, co nám říká, že „Vánoce musí být bohaté“.
A tak radši zavaříme celou kuchyň a týden se pak proklínáme.
Protože to tak dělali naši rodiče.
A jejich rodiče.
A jednou… to tak budou dělat i naše děti.
