Článek
Vánoční záhady se většinou odehrávají v pohádkách. Jenže jedny skutečné Vánoce se u nás doma změnily na epizodu kriminálního seriálu — akorát bez detektiva, bez rozpočtu a s více cukrem, než je zdrávo.
Začalo to úplně nevinně. Upekla jsem plech lineckého, přesně podle rodinného receptu. Uložila jsem ho do krabice, pečlivě uzavřela a odložila na pracovní desku. Krabici jsem vyfotila, protože takhle dokonale sladěné placky už se mi pravděpodobně nikdy nepovedou.
O tři hodiny později jsem krabici otevřela… a zůstala stát jako socha. Polovina cukroví byla pryč. Ne že by zmizelo nenápadně — ne, krabice byla prázdná tak čistě, že by i zloděj v muzeu uznale pokýval hlavou.
První podezřelý: děti. Ty se dušovaly, že tentokrát „fakt ne“. Druhý podezřelý: partner. Ten tvrdil, že jen „zrovna šel kolem“. Třetí podezřelý: kočka. Ta seděla na lince, klidná, umytá a s výrazem: nad tímhle jsem určitě nestrávila celé dopoledne.
Rozhodla jsem se provést rekonstrukci činu.
Kočka nic. Děti nic. Partner tvrdil, že má alibi — vánoční film. Což není alibi, protože to pouští, i když usne.
Záhada se nikdy nevyřešila. Policii jsem nevolala, protože nevysvětlíte „ukradli mi linecké“, aniž by vás nezařadili na seznam bizarních telefonátů.
A přesto se od té doby stalo tradicí, že z lineckého mizí vždy přesně polovina. Vždy v tichosti. A vždy beze stop.
Podezřelí se smějí. Kočka mhouří oči. A já peču o plech víc — protože s vánočními záhadami se prostě musí počítat. 🎄🕵️♀️
