Článek
Venčit bez vodítka je svoboda. Pro psa. Pro páníčka. Pro pocit, že jsme se vymanili z pravidel, omezení a cedulí. Svoboda, která vypadá hezky na fotkách a ještě lépe v argumentech. Dokud se něco nestane.
Na začátku je to vždycky nevinné. Pes běží pár metrů před vámi, ohlédne se, vrátí se. Poslouchá. Má radost. Vy máte pocit, že mu dopřáváte přirozený pohyb. Že nejste ti přehnaně opatrní. Že víte, co děláte.
A většinou se opravdu nic nestane.
Jenže problém svobody bez vodítka není v těch stovkách situací, kdy vše proběhne v klidu. Problém je v té jedné, se kterou nikdo nepočítá. A která přijde rychleji, než si stihnete cokoli vysvětlit.
Pes zahlédne jiného psa. Dítě. Kolo. Srnku. Kočárek. Zvuk. Pohyb. Něco, co přepne instinkt. Ne proto, že by byl zlý. Ale proto, že je to pes. A psi nereagují podle toho, co jsme si o nich mysleli v klidném lese.
Najednou už nefunguje „ke mně“. Najednou nestačí tón hlasu. Najednou jste jen člověk, který stojí příliš daleko a doufá, že to dopadne dobře.
A okolí doufá s vámi. Nedobrovolně.
Setkala jsem se s tím mnohokrát. Pes běžící naproti dítěti, zatímco majitel z dálky křičí: „Nebojte, on je hodný!“ Jenže to dítě to neví. Neví to ani cyklista, který musí prudce brzdit. Neví to ani jiný pes na vodítku, který se cítí ohrožený.
V tu chvíli už nejde o povahu psa. Jde o situaci, kterou nikdo nemá pod kontrolou.
Zastánci volného venčení často mluví o důvěře. O tom, že pes musí mít prostor. O tom, že vodítko je nepřirozené. Možná. Ale žijeme v prostředí, které nepřirozené je. Plné lidí, hluku, dopravy, dětí, dalších zvířat. A právě proto se bez pravidel neobejde.
Vodítko není trest. Je to nástroj. Stejně jako pás v autě. Většinu času ho nepotřebujete proto, že by se něco dělo. Potřebujete ho pro ten okamžik, kdy se něco pokazí.
A ten okamžik přichází vždycky nečekaně.
Často slyším: „Ale mně se to nikdy nestalo.“ Ano. Spoustě lidí se to nestalo. Stejně jako spoustě řidičů se nikdy nestala nehoda. Přesto si zapínají pás. Ne proto, že by neuměli řídit. Ale proto, že počítají s realitou.
Co mě na volném venčení bez vodítka zaráží nejvíc, je přenášení rizika na ostatní. Rozhodnutí jednoho člověka pak musí zvládnout všichni kolem. Dítě, které se lekne. Senior, který uhne a upadne. Cyklista, který strhne řízení. Jiný pes, který zareaguje obranou.
A když se něco stane, přijde šok. „On to nikdy neudělal.“ „Tohle se nestává.“ „Já tomu nerozumím.“ Jenže právě to je podstata problému. Že se spoléháme na minulost v situacích, které jsou pokaždé nové.
Svoboda bez odpovědnosti není svoboda. Je to hazard.
Nikdo netvrdí, že pes nemá mít pohyb. Že nemá běhat. Existují místa, kde je to bezpečné. Oplocené louky. Psí parky. Prostory, kde riziko nesou jen ti, kdo se tam rozhodli být. Ale veřejný prostor, kde se potkávají různí lidé s různými hranicemi, není experimentální hřiště.
Vodítko neříká: „Nevěřím svému psovi.“ Říká: „Respektuji ostatní.“
A možná i: „Počítám s tím, že svět není jen o nás.“
Venčit bez vodítka je svoboda. Do chvíle, než se něco stane. A pak už to není o filozofii, názorech ani debatách na internetu. Je to o následcích. O strachu. O vině. O otázce, jestli to celé stálo za ten pocit volnosti.
Možná bychom se měli přestat ptát, jestli je vodítko nutné. A začít se ptát, jestli jsme ochotni nést následky, když ho nepoužijeme. Protože svoboda, která ignoruje riziko pro ostatní, není svoboda. Je to jen pohodlí převlečené za ideál.
A to je cena, kterou by neměli platit ti kolem nás.
