Článek
Dlouho jsem si myslela, že jsem prostě dospěla do fáze, kdy je sex přeceňovaný. Že to, co jsem dřív považovala za vášeň, byla jen hormonální bouře a teď přišla dospělost, klid, zralost. Tedy v překladu: únava, nuda a nulová chuť se kohokoli dotýkat.
Byla jsem ve vztahu šest let. Šest let s mužem, který byl „ideální“. Stabilní práce, žádné skandály, žádné nevěry, žádné drama. A přesně v tom byl ten problém. Žádné drama. Žádné jiskry. Žádné napětí. Jen společné nákupy v supermarketu, debaty o tom, kdo zase zapomněl koupit toaletní papír, a večery u seriálů, u kterých jsme oba usínali dřív, než se cokoli stalo.
Sex se postupně změnil v povinnost. Ne v radost, ne v touhu, ale v položku na seznamu: „měli bychom, už je to dlouho“. A tak jsme „měli“. Rychle, potichu, bez fantazie, bez smíchu, bez chuti. Já koukala do stropu a v duchu řešila pracovní maily. On se tvářil spokojeně, protože splnil svou partnerskou povinnost. Dva dospělí lidé, kteří si hráli na intimitu.
Nejhorší bylo, že jsem si začala myslet, že problém jsem já. Že jsem frigidní. Že jsem ztratila libido. Že bych měla jít k lékaři, na terapii, brát doplňky stravy, meditovat při svíčkách a opakovat si mantry o ženské energii. Všechny časopisy mi tvrdily, že „chuť na sex se dá znovu nastartovat“. Jenže nikdo neřekl tu nejjednodušší věc: že někdy prostě nechceš toho člověka, se kterým žiješ.
Rozchod přišel banálně. Hádka o úplné nic. O víkend, o návštěvu jeho rodičů, o to, že jsem byla „poslední dobou nějaká chladná“. V tu chvíli mi to ujelo z pusy: „Protože už tě prostě necítím.“ Ticho. Dlouhé, nepříjemné, osvobozující ticho. A bylo po vztahu.
První týdny po rozchodu jsem byla přesvědčená, že ze mě bude sexuální poustevnice. Žádný partner, žádná intimita, jen práce, kamarádky a seriály. Jenže pak se stalo něco nečekaného. Začala jsem si znovu připadat jako člověk. Ne jako přívěsek něčího života, ale jako někdo, kdo má tělo, chuť, fantazii.
Najednou jsem se smála s cizími lidmi. Flirtovala. Všímala si pohledů. A hlavně – začala jsem zase cítit. Ne konkrétní osobu, ale samu sebe. Své tělo. Své reakce. Svou touhu.
Ironie? Chuť na sex se mi vrátila ve chvíli, kdy jsem přestala být ve vztahu. Bez partnera jsem se cítila víc sexy než s ním. Bez závazků jsem měla víc fantazií než v bezpečné náruči „toho pravého“.
Ne, neskončila jsem v náruči deseti mužů během měsíce. Žádná romantická pohádka, žádné filmové scény. Spíš série trapných rande, divných konverzací a pár polibků, které nikam nevedly. Ale i to stačilo k tomu, abych si uvědomila, že nejsem rozbitá. Jen jsem byla vypnutá.
Vypnutá ve vztahu, kde už dávno neexistovala přitažlivost, ale jen zvyk. Vztahu, který byl spíš spolubydlením než partnerstvím. A kde sex sloužil jako důkaz, že „jsme pořád spolu“, ne jako skutečné spojení.
Největší skandál celé téhle zkušenosti není to, že jsem ztratila chuť na sex. Ale že jsem si tak dlouho nalhávala, že je to normální. Že je normální nechtít člověka, se kterým sdílím postel. Že je normální se přemlouvat k intimitě, místo aby přicházela sama.
Dnes už vím, že chuť na sex není něco, co se dá vynutit. Nedá se naplánovat do diáře mezi schůzku a večeři. A už vůbec se nedá zachránit, když ve vztahu dávno chybí chemie, respekt i zvědavost.
Rozchod mi paradoxně vrátil nejen svobodu, ale i tělo. Přestala jsem se ptát, co se mnou není v pořádku, a začala se ptát, co vlastně chci. A odpověď byla mnohem jednodušší, než všechny rady z časopisů: chci cítit. Ne povinnost. Ne rutinu. Ne partnera „protože se to hodí“. Ale skutečnou přitažlivost. A hlavně sama sebe.
