Dávat, nebo nedávat dudlík jako cesta k sobě

Dudlík dítěti teda rozhodně dávat nebudu, až se narodí. Za prvé mu nechci způsobit zádrhel v rozvoji řeči, za druhé nechci, aby moje zlatíčko cumlalo nějaký kus hmoty, a za třetí přece nenechám nějaký umělý dudel, aby mě nahradil. A vůbec nechápu, že některé matky ještě poslouchají staré názory a dudlík stále používají.

Tak tohle jsem si tak nějak říkala, a pak se narodil můj chlapeček. Milé to děťátko, voní jako život sám, je dokonalý, heboučký, maličký a bezbranný. První noc po císařském řezu to malé všechno spinká na mém hrudníku, občas si to povzdechne a já si říkám, jak opravdu nechápu, proč by měl dostávat dudlík – jako vážně, na co?

Postupně se miminko začalo po spánku poohlížet po něčem na zub. Nejdříve tak opatrně, s pokorou novorozenci vlastní, prs odmítal, poněvadž nevěděl, co s ním. No, po počátečních týdnech zkoušení přirozeného kojení se malý proměnil z nevinného savce v naprosto krvelačnou piraňu diktující si podmínky.

Jako matka samozřejmě toho drobečka nenechám napospas, ale i odolnost a nervová soustava lidského dospělého tvora má své limity. Ve chvíli, kdy se po několika týdnech nevyspání, neumytí, neúklidu a jiných „ne“ z matky „cisterny na mléko“ stane živý dudlík na dudání, máte jen dvě možnosti. Buď si koupíte náhradní bradavky a kýbl na poslední zbytky nervů, a nebo si seženete se studem ve tváři a omluvným dopisem všem matkám z doby, kdy jste jí ještě sama nebyla, věc, která je odolnější a bezcitnější než matka. Dudlík.

Dudlík. Ano, ten mizerný předmět mnoha diskuzí na sociálních sítích, ten kus gumoplastozrady. Ten, k jehož službám se po týrání spánkovou deprivací a vystavování se nadměrné hlasitosti dětské sirény na pokraji všech svých sil upíšete, abyste nemusela přijít o poslední kousky svých vyždímaných nervů. Ten, jenž vás v situaci, kdy už podesáté za 2 hodiny přikládáte řvoucího miláčka k bolavému prsu a za vzteku vyčerpané hladové hyeny se snažíte jednou rukou dojíst okoralý ranní krajíc suchého chleba, prostě zachrání.

Jo, přesně tak. A aby toho nebylo málo, nakonec propadnete výběru nejen designu, ale především tvaru a struktury. Jelikož jestli jste si doteď jako mateřstvím nepolíbená myslela, že miminko dudlík cucá a drží v puse automaticky, tak jste byla stejně jako já na omylu. A aby jej rychlostí plácnutí kapra opět nevypravilo z pusy ven, budete mu muset sehnat ten jeho oblíbený. A nakonec i váš.

Takže jaké z toho plyne ponaučení? Vykašlat se na všechna VIP doporučení a prostě s hlavou hrdě vztyčenou slevit ze svých nároků v případě, že to naše lpění už začalo překážet zdravému pudu sebezáchovy. Takže v jakých situacích půjdete proti svému přesvědčení a prostě použijete dudlík jako pomůcku pro přežití, a ne jako přítele navěky?

Vše se dá udělat s rozumem a ze všeho může být buď dobrý sluha, anebo zlý pán. Nemusíte dudlík dávat miminku pokaždé, když zapláče, můžete jej použít třeba jako terapeutickou pomůcku. Můžete ho vůbec nedat, anebo ho použít jen někdy. Ať tak či tak, použití, nebo nepoužití dudlíku z vás rozhodně špatnou matku nedělá.

A ještě poslední otázka: V jakých dalších situacích si dovolíte jít proti vlastnímu přesvědčení?