Článek
Mohu nebo nemohu se v nemoci opřít o lékaře a další zdravotníky?
Kde je norma toho, co je vlastně akutní stav a co jen banalita, která si „zaslouží“ ignoraci a výsměch?
Kde je hranice mezi zdravou prevencí a přílišnou opatrností a kontrolou, která člověka zdravého naopak přidává do škatulky nemocných, i když tam ještě být ani nemusí, a označí ho štítkem pacient? Proč by zdravotníci měli mít více empatie, pokory a vstřícnosti a pacienti sebereflexi a pevný postoj s kapkou nadhledu?
Dvojí pohled
Položme si otázku, jak se asi na situaci jedné ženy s například gynekologickou nemocí dívá lékař, který má za sebou tisíce prohmataných žen, stanovil tisíce diagnóz a musí se řídit doporučenými zdravotnickými postupy, jelikož zodpovídá za svá rozhodnutí ohledně našeho zdraví?
A jak se na tu samou situaci dívá pacientka, která má za sebou už asi tak pět ne vždy jemných vaginálních vyšetření během jednoho týdne a pokaždé od jiného lékaře, kterému často musí svůj intimní příběh vyprávět znova či zdůvodňovat rozhodnutí jiného lékaře ze stejného oddělení, zatímco jí vše bolí a neví, co s ní je?
Ztráta empatie důsledkem automatizace
Představte si situaci, kdy přebalujete malé miminko, chcete být jemní a citliví, a tak miminku říkáte, co se bude dít, a jste k němu pozorní: „Teď sundáme bodýčko, teď sundáme plenku, teď umyjeme zadeček, teď tě namažeme, teď ti dáme zase plenku, zapneme ti bodýčko a je to.“
A teď si představte, že se miminko přebaluje přibližně deset až dvanáctkrát za dvacet čtyři hodin a že mu to takto popisujete při každém přebalování 365 dní v roce a hlavně, že přebalujete 365 dní v roce.
První měsíc budete více vědomí a více říkat dopředu, co děláte, ale po roce to budete mít tak zautomatizované, že už vás ani nenapadne, že to, jakým způsobem to děláte, může miminko ovlivnit.
A podobně si hádám přijde při vyšetřeních pacientů řada lékařů. Vyšetřují už tak automaticky, že i když je požádáte, ať jsou jemní nebo pomalí, někteří to nedokážou, i kdyby chtěli.
Zedník a lékař ruku v ruce
Ráda bych vyzvala čtenáře v roli pacientů i zdravotníků, aby se se mnou podívali ještě na jeden metaforický model.
Naše tělo je takový náš dům, ve kterém bydlíme a potřebujeme, aby byl kvalitně postaven a aby se o něj pečovalo, případně, aby byl řádně opraven. Na výstavbu domu si nejspíše pozveme nějakého řemeslníka či přímo zedníka. Můžou se stát takové dva základní scénáře. Zedník, který svou práci nedělá dobře a detailně, ale jen aby byla hotová, nám kvalitní stavbu nepostaví. Druhý zedník, který je pečlivý, trpělivý, precizní a má smysl pro detail a poctivost, nám vystaví dům, který bude stát roky.
Povinností zedníka je, aby služby, které nabízí, dělal správně, aby dobře znal své řemeslo, neustále se zdokonaloval a byl si vědom toho, že jeho chyba může způsobit pád domu a někoho zranit.
Majitel domu by zase neměl nechat vše bez povšimnutí, měl by být obezřetný, komu tento úkol svěřuje, měl by se zajímat o to, jak práce probíhá, a průběžně kontrolovat stav a odvedenou práci.
Též je jeho povinností pak o dům pečovat, aby práce zedníka vydržela, jelikož špatnou péčí o dům se i práce dobrého zedníka může rozpadnout a svádět neštěstí pak na práci zedníka není spravedlivým soudem.
Jistě je zde zřejmé, že zedník, ač to může znít trochu kontroverzně, zde představuje zdravotníka a majitel domu pacienta.
Není nadřazený ani podřazený
Samozřejmě nelze nezmínit, že zdravotník pracuje s živým člověkem a jeho chyba může být fatální. O to více bych zde však chtěla vyzdvihnout potřebu pokory ke své pozici (například nikdy nekončící vzdělávání se, uznání možnosti vlastních chyb…) a potřebu empatie k pacientovi, jakožto lidské bytosti, pro kterou je právě lidský a empatický přístup často největším faktorem pro uzdravení. Empatie je jedna s těch služeb, která patří do výbavy dobrého zdravotníka.
Lékař a pacient jsou v ideálním světě společný rovnocenný tým, nikoli v postavení, kdy jeden stojí výše či níže než druhý. A to je potřeba si neustále připomínat, jelikož se stále ve velké míře stává, že pacient je brán jako řekněme neživý předmět (prasklá zeď v domě) a to jej potom vede ke zpochybňování lékařova úsudku či zpochybňování počínání jiného zdravotnického personálu.
Sám pacient by se též měl chovat slušně a s kapkou nadhledu a pochopením pro náročné zdravotnické prostředí. Je to koneckonců i v jeho zájmu, aby byl kvalitně a empaticky ošetřen. I v kategorii pacientů jsou bohužel velmi často jedinci, kteří chtějí za svůj „zhuntovaný dům vrátit peníze“.
AI jako náhradník empatického prostředí
Fyzická či psychická necitlivost při vyšetření, nedostatek času na otázky a pochopení, zlehčování potíží nebo strašení, stanovení diagnóz bez řádného vyslechnutí pacienta, záměrné ignorování nepohodlí, stavění se do nadřazené role a mnohem více – to vše narušuje pacientovu důvěru. Aby porozuměl tomu, co se s jeho zdravím děje, může být okolnostmi donucen jít si svou diagnózu najít pomocí AI nástrojů, jelikož AI a prostředí internetu dokážou nabídnout klid, čas, informovanost, anonymní prostředí i empatii.
Na empatii není čas a vlastní zkušenost
Někdo by mohl namítat, že ve zdravotnictví to jinak nelze. Řekl by, že v tom všem papírování, zodpovědnosti a množství lidí se nelze věnovat lidem individuálně a být empatický.
Já bych ale tuto námitku ráda vyvrátila. Vše, co je v článku napsané, vychází z mé vlastní zkušenosti nebo zkušeností mých blízkých.
V rámci rekvalifikačního kurzu sanitářky jsem se mohla dostat na 14 dní do nemocnice na praxi na různá oddělení a viděla jsem, jak se na pracovištích komunikuje a jaký dopad to na lidi má.
V hlavě mi utkvěl příběh postarší ženy po cévní mozkové příhodě. Jako ležící bezbranná osoba byla odkázána na personál, který jednal s necitlivostí a spěchem. Nesnědla žádné jídlo. Kamarádka se na to nemohla dívat, a tak u oběda k paní šla, mluvila na ni jemně a citlivě a paní snědla půlku oběda. Zde bylo jasně vidět, že pouhá slova a přístup rozhodují o dalším životě člověka více, než si možná každý z nás uvědomuje.
Sama jsem byla dvakrát hospitalizována a zažila na vlastní kůži spoustu vyšetření. Zažila jsem situace, kdy jsem se cítila ponížená, tlačena systémem a nerespektována a kdy mé potíže byly bagatelizovány. Cítila jsem se i vystrašená.
Na druhou stranu jsem potkala i úžasný zdravotnický personál, který i přes čekání dalších třiceti pacientů za dveřmi naslouchal, byl milý, laskavý, podporující a určitě tím dokazuje, že to jde i v náročných podmínkách. Minimálně usmát se a podívat se do očí jde určitě.
Empatie a laskavost tedy nepotřebují nějaký speciální čas. Dají se vnést do každého okamžiku, kdy otevřeme pusu, či něco vykonáváme.
Jak být místo oběti vědomý pacient a na co myslet v pozici zdravotníka?
Jako pacient mohu například:
- Připravit si předem na papír, co chci říct a na co se chci zeptat.
- Ptát se bez ostychu. Co přesně mi je? Co znamená tento lékařský pojem? Jak bude vyšetření probíhat?
- Nenechat se odbýt. Být si vědom svého práva říct „ne“ nebo požádat o jemnější přístup.
- Mít přehled. Zajímat se o své výsledky, rizika léčby i vedlejší účinky léků.
- Sama nejen v ordinaci ráda pokládám otázku: „A jak se dnes máte vy?“ Někdy to udělá lepší atmosféru, jindy narazím na odstup, ale stojí za to vracet do ordinací lidskost.
- Vybavit se trpělivostí a nadhledem.
- Pečovat o svoje tělo.
- Představit si, že na místě přetíženého lékaře sedím já.
Jako zdravotník mohu například:
- Představit se, podat ruku na uvítanou, udržet oční kontakt a usmát se.
- Používat léčivou komunikaci, která pacienta podporuje (věty, které jsem od zdravotníků skutečně slyšela): „Promiňte, teď budu trochu nepříjemná/ý. Potřebujete si o vašem problému promluvit? Vidím, že to špatně snášíte, mohu vám to nějak usnadnit? Dám vám čas, abyste se mohl/a uvolnit. Potřebujete se ještě na něco zeptat? Řeknu vám, jak to bude probíhat. Nic se neděje, za své pocity se nemusíte omlouvat.”
- Chránit své duševní zdraví a vyhledat kouče nebo terapeuta v případě, že se cítím vyhořele. Není to žádná ostuda, dokonce mi to v tomto oboru přijde jako nutnost (psychohygiena).
- Ptát se jasně a cíleně. Neptat se zeširoka. Pacient pak neví, co je podstatné, mluví dlouho a lékaře unaví.
- Vložit do práce nadhled a humor. Pokud to situace alespoň trochu dovoluje.
- Představit si, že každý, kdo mi vejde do dveří, jsem já, když je mi zle, nebo můj blízký.
Závěrem lidskost
Ať už je situace aktuálně jakákoli, a i když máme již nějaké špatné či dobré zkušenosti v roli zdravotníka či pacienta, nikdy nezapomínejme na laskavost, mír a lidskost, a to napříč generacemi i národy.
Děkuji za přečtení.
Jaké zkušenosti a zážitky máte vy, ať už jste pacient nebo zdravotník? Připojte se do diskuze.
