Článek
Dětské tábory jsou skvělá věc. Vaše dítko si na týden užije spoustu zábavy, naučí se něco nového a pozná nové přátele. Jako malá jsem tábory milovala a věřím, že si je zamilují i moji potomci. Jeden už na tábor odjel a já věřím, že se vrátí nadšený. Kdo ale nadšený nebyl, byli rodiče jiných dětí, kteří s námi čekali u autobusu na jejich odjezd.
Však jede na týden na tábor
Když jsem viděla, co tam dělali někteří rodiče a jejich děti, nechápala jsem. Ta děcka jedou pryč pouze na týden, na skvělý dětský tábor, kde o ně bude stoprocentně dobře postaráno. A někteří rodiče dělali, jako by se s dětmi loučili nejméně na deset let: slzy, křik, neustálé objímání, až kýčovité projevy lásky. Kroutila jsem nad tím hlavou.
Bylo jasné, že po takovém rozloučení a krokodýlích slzách se některým dětem do autobusu moc nechtělo – brečely a chtěly zůstat. Ale to je chyba těch rodičů, kteří z toho dělají srdceryvnou scénu. To, že se někdo s dítětem rychle rozloučí, přece neznamená, že ho ten rodič nemiluje; naopak, ten odjezd tím zjednoduší.
Tak čau a užij si to
U nás to bylo rychlé. Pár vět na rozloučenou, objetí, pusa a vzkaz, ať si to užije. A bylo to – už si to šupajdil do autobusu za kamarády. Z okénka jsme si ještě zamávali a já už jen čekala, až se autobus rozjede. Ten by se možná rozjel o dost dřív, ale jaksi byl problém s těmi dětmi, kterým se nechtělo, které patrně nikdy nebyly pár dní bez rodičů. A bylo to na první pohled vidět: brečelo dítě, brečela máma.
A to vše kvůli jednomu týdnu na táboře. Já měla pocity zcela opačné. „Konečně,“ říkala jsem si, „budu mít týden klidu.“ Jasně že mám syna ráda, ano, bude se mi stýskat. Ale dítě není povinná koule u nohy. On si užije tábor, já dny bez něj. Win-win situace pro všechny.
Hurá
Konečně všechny děti nastoupily, autobus se začal rozjíždět a já v tu chvíli vykřikla: „Hurá!“ Myslela jsem to jako vtip – viděla jsem to v mnoha filmech, jak jsou rodiče šťastní, že si odpočinou od svých dětí. I já jsem byla šťastná; však jede jen na tábor, nejde k adopci ani k pěstounům. Jede za zábavou a já za chvíli za klidem.
Moje hurá ale zaslechlo a vidělo několik jiných rodičů – povětšinou těch, kteří brečeli, těch, jejichž děti brečely. A ti se na mě dívali jako na nejhorší matku na světě. No prosím, jen se dívejte, pomyslela jsem si. Ale můj syn je samostatný, připravený na život.
Neroní krokodýlí slzy a nedrží se do poslední chvíle máminy sukně jen proto, že musí jet na sedm dní spát do stanu. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že oproti všem, kteří na mě tak hnusně koukali kvůli mé radosti, jsem to já, kdo je ta dobrá a správná máma, která vychovala dítě připravené na život.
