Článek
Velikost to byla unikátní, třeba ve srovnání s náměstím v Klatovech, Českých Budějovicích nebo v dalších městech, rovněž uměle a plánovitě založených jen o pár desítek let dříve v době panování Přemysla Otakara II. Tak velká nezastavěná plocha ve srovnání s celým opevněným městem, nepřevyšující uvnitř hradeb obdélník řádově čtyři sta krát pět set metrů, učinila z Plzně unikátní urbanistický experiment středověku. Růst města začal nejstarší zástavbou po obvodu náměstí a ve stejné době i stavbou kostela, který bezejmenné náměstí rozdělil na menší severní a větší jižní část.
Už od éry lokátora Jindřicha, pověřeného králem Václavem II. organizací první zástavby, vychází ulice z náměstí kolmo nebo jsou s ním rovnoběžné a vytváří uliční bloky o velikosti asi 80 × 80 metrů. Každý z bloků představoval soubor uzoučkých parcel, protože v goticky založeném městě platily obdobné ekonomické zákony jako dnes. Maximální efektivita a efektivnost. Domy vycházely svými štíty na náměstí nebo do okolních ulic právě proto, aby se jich podařilo do omezeného prostoru vtěsnat co nejvíce.
Teprve mnohem a mnohem později si mohli dovolit nejzámožnější měšťané skupovat sousední parcely a stavět si domy na několika pozemcích najednou. Za lokátora Jindřicha se počítalo s umístěním asi tří stovek parcel uvnitř hradeb, což do budoucna limitovalo i počet měšťanů. Tím se mohla stát podle středověkých zvyklostí zpravidla jenom osoba, vlastnící ve městě dům a provozující v něm živnost.
Ze všech bloků uliční zástavby jsou pouze tři větší, jako kdyby tím chtěli první stavitelé zdůraznit jejich důležitost. Jedná se o oba bloky vymezené celou šířkou náměstí, tedy blok ze severní strany s radnicí a blok jižní na opačné straně. Třetí nestandardně velký zástavbový blok leží spolu s františkánským klášterem v jihovýchodní části města. Tady se konfigurace parcel podřídila terénním nerovnostem na říční terase. Pokud vám tu nějaká řeka chybí tak máte pravdu, ta už dávno neexistuje.
Jestliže ke třem větším blokům připočteme čtyři standartně velké bloky na východní straně náměstí a zbývající tři na západní straně, dojdeme k celkovému číslu deset. Přesně tolik bloků sousedí s největším českým středověkým náměstím. S tím, že sousedí celou uliční frontou nebo alespoň jen jedním rohem. Tak to platilo za Jindřicha, tak to platí i dodnes. Jindřichovi a všem dalším nově příchozím Plzeňanům král vycházel vstříc a jako gesto dobré vůle městu věnoval řadu osad v bezprostředním okolí, které mu tehdy patřily a které měly napomoci k hospodářské prosperitě.
Hlavní oltář bartolomějského kostel se vzácnou sochou Plzeňské Madony
Rozestavěné město ovšem paradoxně neleželo na pozemcích panovníka, ale jiného subjektu – obce Malice. Ta se tehdy nacházela ve vlastnictví chotěšovského kláštera a měla i historickou vazbou na farní kostel ve Staré Plzni. Hříčkou náhody a osudu se stalo, že předchůdce známý svým nynějším názvem Starý Plzenec jako kdyby předával symbolickou štafetu od řeky Úslavy pod plzeňským hradem Hůrkou, tedy od starého sídla k novému.
Z historické obce, na jejímž území Plzeň vznikla, se dochoval jen název Malické ulice na Roudné a také místní kostelík Všech svatých. Ten nakonec v historii města sehrál nejednou důležitou úlohu. Vůbec poprvé, když plnil roli farního kostela do té doby, než si Plzeňští postavili a dokončili svůj vlastní Bartoloměj na hlavním náměstí.
Skupina lokátorů v čele s Jindřichem svoji práci odvedli na výbornou a Nová Plzeň od samého začátku zdárně zastávala tu funkci, kterou si od ní oni i král zakladatel slibovali. Respektive od něj, vždyť ještě snad do sedmnáctého století to byl „ten“ Plzeň. Název se pochopitelně přenesl a zdědil z domovského sídla nad Úslavou. Jeho původ rozvíjí řada různých teorií, z nichž pravděpodobně nikdy žádná nepřevládne, počínaje mužským jménem osoby zvané Plzen, variacemi na téma plžů ze živočišné říše a konče staročeským základem PLS jako místo na vlhkém terénu.
Na plochách, obhospodařovaných do té doby zemědělsky, vyrostlo v krátké době asi dvě stě devadesát domů pro tři stovky rodin. Při průměrném naplnění domů, běžném v té době, tak mohl počet nových Plzeňanů záhy po založení města dosahovat až tří tisíc. První měšťanské domy ze dřeva a jílu neměly při tehdejším stavu stavebních technologií moc šancí dlouhodobě přežít, takže zhruba padesát let po prvních urbanistických začátcích už se stavěly z kamene. Zato všechny tři duchovní stavby, založené už po roce 1295, oba dva kláštery a kostel svatého Bartoloměje, musely být svou podstatou kamenné od začátku. Náměstí i první ulice se nedokonale dláždily, možná trochu primitivně, ale úměrně technickým možnostem a dovednostem kolonizátorů.
Uliční blok s radnicí na snímku vpravo dole a ten protilehlý jsou dva největší už od dob založení města
Ve své další historii Plzeň téměř vždy soupeřila o pozici druhého nejvýznamnějšího města v historických českých zemích, zatímco pozice hlavního města zůstávala a zůstává neotřesitelná. S většími či menšími úspěchy se jí to dařilo. V posledních létech vyrůstá do nebývalé krásy a získává si mezi jinými českými městy patřičný a zasloužený respekt, což se po desetiletích šedi a nevýraznosti jejím obyvatelům či jiným příznivcům samozřejmě zamlouvá…
Kostel se od samého začátku stavěl podobně jako oba kláštery zděný
Zdroje:
Kolektiv autorů. Dějiny města Plzně. 1. vyd. Plzeň: Statutární město Plzeň, 2014, 2016 a 2018.
MAZNÝ, Petr; LIŠKA, Miroslav; BERNHARDT, Tomáš; ORNA, Jiří; VOGELTANZ, Jaroslav. Plzeň krok za krokem. I., Historické jádro. 1. vyd. Plzeň: Starý most, 2015.
