Hlavní obsah

Odkaz řeholního řádu, který Havlíček nazýval pohrdlivě „jezoviti“

Foto: Mandik Libor 2

Hlavní jezuitský kostel svatého Ignáce z Loyoly v Praze

Ten posměšný epigram velkého vlastence a novináře Karla Havlíčka Borovského si pamatujeme pro jeho chytlavost ze školy snad všichni. Hovořil o společenství Tovaryšstvo Ježíšovo, tedy o jezuitech.

Článek

„Českých knížek hubitelé lítí, plesnivina, moli, jezoviti“

Měl svým způsobem pravdu. V době po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 skutečně u nás sehráli jezuité, tedy členové Tovaryšstva Ježíšova, roli těch zlých odpůrců české knižní kultury a stáli na čele postupně převládající protireformace a rekatolizace společnosti. Páter Koniáš by mohl vyprávět. A věrohodné líčení hořících hranic s knižní produkcí v češtině díky Jiráskovým románům a četným filmových zpracováním rovněž. Ano, čeští jezuité se podíleli na podobném kulturním barbarství, přestože v jejich řadách vyrostlo i nemálo skvělých literátů a obdivovatelů českého jazyka, jako například Bohuslav Balbín (1621-1688).

Všeobecně uznávaný idol našich intelektuálních i prostých lidových vrstev K. H. Borovský už méně narážel na vše ostatní, čím jezuité přispěli k rozvoji českého národa. Neexistuje snad jediná oblast duchovního, kulturního či vědeckého života, v níž by svého času nevynikali a kde by se nesnažili prosazovat svoji vlastní a zpravidla všem prospěšnou filosofii. Pálení knížek berme jako úlet poplatný pobělohorské době a pohleďme na činnost jezuitského řádu z té pozitivnější stránky.

Foto: Mandik Libor 2

Neobvyklá poloha kostela na rohu Karlovo náměstí a rušné Ječné ulice

Foto: Mandik Libor 2

Bohatá barokní výzdoba čelní fasády od architekta Carla Luraga

Cesta ze Španělska až k nám do Klementina

Je všeobecně známo, že řád založil v roce 1540 španělský šlechtic a duchovní Ignác z Loyoly, s jehož jménem i podobou se u nás můžete setkat na mnoha místech, třeba také i na vrcholu hlavní fasády jezuitského kostela na Karlovo náměstí v Praze. V našem hlavním městě se jezuité poprvé objevili už čtrnáct let po založení svého řádu, kdy jich k nám přišlo celkem dvanáct. Usadili se v dominikánském klášteře svatého Klimenta na staroměstském předpolí dnešního Karlova mostu, a právě odtud se jejich činnost rozšiřovala dále. Časem tu vzniklo jejich nejvýznamnější působiště jménem Klementinum.

Jeho původní areál představoval komplex školních budov, kolejí, kostelů i objektů s rozsáhlou knihovnou, v nichž se provozovaly činnosti dozajista bohulibé a společensky prospěšné. Jenom ten prostorový rozsah areálu začal pomalu přerůstat historickému městu přes hlavu. Kritici jezuitům vyčítali, že si v cenné zástavbě Starého Města počínají jako ten pomyslný slon v porcelánu a že takto tím dávají najevo nežádoucí aroganci moci. Klementinem to všechno nekončilo. V hlavním městě království si jezuité vyhledali další opěrné body. K nim patřil také kostel svatého Mikuláše na Malé Straně a zejména kostel svatého Ignáce z Loyoly na Karlovo náměstí, jenž se stal pro pražské jezuity tím nejdůležitějším a nejposvátnějším místem ze všech.

Foto: Mandik Libor 2

Interiér nejvýznamnějšího pražského svatostánku jezuitů

Dobytčí trh jako nejvhodnější stavební lokalita

Na Karlovo náměstí si řád postavil nejenom svůj nejprestižnější svatostánek, ale i rozsáhlý komplex jezuitských kolejí. Tehdejší Dobytčí trh vznikl jako jedno ze tří hlavních prostranství Nového Města za Karla IV., dvojici zbývajících tvořily dnešní Václavské a Senovážné náměstí. V poměrech tehdejší Evropy se jednalo o největší veřejný městský prostor, ovšem v relativně hustě osídlené části Prahy. A tyto skutečnosti lákaly jezuity především ze dvou důvodů, na jedné straně prestižní lokalita pro kostel a dost volného prostoru pro okolní přistavěné koleje, na straně druhé dost početná populace pro řádovou misijní činnost.

Kostel svatého Ignáce se sochou zakladatele řádu na vrcholu průčelí dodnes platí za neodmyslitelnou dominantu Karlovo náměstí a samotné koleje se přeorientovaly na pozdější nemocniční provoz. To ostatně platí doposud, přestože o vhodnosti daných prostor pro účely nynější Všeobecné fakultní nemocnice by se dalo dozajista polemizovat. Nicméně tu máme další příklad toho, jak stavební a duchovní aktivity někdejších jezuitů přispívají ke každodennímu životu současníků.

Na otevřené ploše Dobytčího trhu, jež se nám i dnes v parkově úpravě zdá jenom málo přehledná a uspořádaná, stávala i jedna menší stavbička. Kapli Božího těla nechal postavit sám Karel IV. ještě v gotickém stylu a měla sloužit pro různé náboženské slavnosti. Tuto cennou a bohužel již dávno zbořenou památku měli ve správě rovněž jezuité, jak jinak, když stávala tak blízko od jejich reprezentativního kostela.

Foto: Mandik Libor 2

Panoramatu Klatov vévodí celkem tři věže: jedna Černá a dvě bílé jezuitského kostela

Expanze Tovaryšstva do jiných českých měst

K základním genovým vlastnostem jezuitského řádu patřila i touha ovlivňovat pozitivním způsobem co možná nejvíce lidí. Nepůsobili úplně všude, často ani ne v těch největších městech, ale když už se někde úspěšně uchytili, tam si vytvořili vazby neobyčejně silné. Vznikla tak dosela slušná síť jezuitských center, na Moravě třeba v Olomouci a v Brně, v Čechách například v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci nebo v Chomutově.

V pošumavských Klatovech si postavili na hlavním náměstí kostel, který spolu se sousední Černou věží vytváří hlavní dominantu celého města, do něhož poprvé přišli dva jezuité v roce 1636 a ještě na podzim tu začali vyučovat svých prvních šest žáků. Bílá fasáda dvouvěžového kostela nese podpis italského architekta Carlo Luraga, který jen tak mimochodem navrhoval i oba pražské jezuitské kostely na Malostranském a na Karlovo náměstí.

Foto: Mandik Libor 2

Průhled na hlavní klatovské náměstí s areálem jezuitů

Pod klatovským kostelem vybudovali jezuité systém chodeb a krypt pro pohřbívání členů, své komunity a později i osob z jiných než jezuitských vrstev - známé katakomby. Konzervování těl tu probíhalo a doposud probíhá přirozeným způsobem pomocí nenuceného proudění vzduchu. Ve městě nazývaném jako brána Šumavy působil i již vzpomínaný jezuita Bohuslav Balbín.

To jiné a tentokrát moravské jezuitské město Telč je zase spojováno se jménem Antonína Koniáše, proslulého vytrvalým ničením nekatolické literatury, jenž se nejvíce „zasloužil“ o nechvalný výrok Karla Havlíčka. Příchod řádu do města měla na svědomí bohatá vdova hraběnka Františka Slavatová z Chlumu a Košumberka, která se rozhodla jezuitům výstavbu jejich kostela a koleje financovat. Kostel s hodně netypickým názvem „Jména Ježíš“ najdeme hned naproti hlavnímu vchodu do hojně navštěvovaného zámku, a tudíž jej není možné při pohledu z hlavního náměstí přehlédnout.

V českém prostředí si řád vybudoval celkem silné postavení, přestože tu byl celkem dvakrát zrušen. Poprvé místním opatřením za stavovského povstání v letech 1618-1620 a podruhé celosvětovým papežským zákazem řádu v roce 1773, aby byla jeho činnost po více než čtyřiceti letech znovu obnovena. Ne vždy tu bývali řeholníci Tovaryšstva Ježíšova bezpodmínečně milováni, ale celkově vzato více prospívali, než jiným škodili…

Foto: Mandik Libor 2

Dvě věže jezuitského kostela v Telči s neobvyklým názvem „Jména Ježíš“ uprostřed snímku

Foto: Mandik Libor 2

Areál telčských jezuitů se nachází hned vedle proslulého zámku

Zdroje:

ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo : jezuité v Čechách. 2. vyd. Praha: Hart, 2002

BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království Českého zvláště. Praha: Dr. Frant. Bačkovský, 1896. Dostupné online.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz