Hlavní obsah

Prokletí jménem Mansfeld, aneb Plzeň na začátku třicetileté války

Foto: Mandik Libor 2

Vedle renesanční plzeňské radnice na snímku vlevo stojí Císařský dům, kde byl ubytován generál Mansfeld v době okupace města

Dnešní Křižíkovy sady a zejména pak jejich propojení s Dřevěnou, dříve Mansfeldovou ulicí, směrem k náměstí evokují atmosféru bojů s potupným porobením Plzně v roce 1618.

Článek

Petr Arnošt Mansfeld, hrabě z Mansfeldu, se v historii stal jediným úspěšným dobyvatelem i přes to, že se o dobytí kvalitně opevněného města pokoušelo mnoho jiných vojenských velitelů, a to před tím i potom. Jako nově naverbovaný generál savojského vévody ve službách povstaleckých českých stavů stál z pohledu tradičního výkladu našich dějin na správnější straně barikády – tedy na straně stavovské. Za to panovníkům vždy věrné město Plzeň, toho času pod vlivem českého krále a císaře Svaté říše římské Matyáše z dynastie Habsburků, stálo naopak na té straně katolické, protestantským stavům nepřátelské, a proto zbloudilé.

Karty jsou rozdány

V roce 1618 zavály osudové události budoucího porobitele k plzeňské Dřevěné ulici více méně náhodou. Příslušníkovi starého severoněmeckého rodu s rodištěm v Lucemburku zrovna ubíhal třicátý osmý rok života a do smrti v Bosně mu zbývalo jenom dalších osm let. Už jako čtrnáctiletý mladíček vstoupil do služeb císařské armády. Žoldáky jeho typu a jeho nátury nic víc, než osobní prospěch nezajímalo, sám nebyl katolíkem ani evangelíkem, v podstatě pro něj nebylo až tak moc důležité, proti komu a proč bojuje, vykonával jen to jediné řemeslo, kterému se kdy relativně zdařile naučil.

Momentálně jej platili přes savojského vévodu Karla Emanuela čeští stavové a bez uzardění by jistě přešel na stranu Plzeňských, kdyby mu slibovali ještě větší zisk. Takové přechody vojáků z jedné strany na druhou kvůli žoldu nebývaly ničím neobvyklým. Savojský panovník se v celém konfliktu angažoval z mocenských důvodů, ale i tak trochu z ješitnosti, protože se sám o český trůn ucházel a jako konkurenci nemohl Habsburky vystát. Kdyby to bylo jen trochu možné, nepohrdl by ani německým císařským trůnem.

Jakmile se objevily první známky rozpolcení české společnosti na dvě zarputile znepřátelené poloviny, Plzeň se okamžitě přidala na katolickou stranu. Jednak to odpovídalo jejímu tradičnímu naturelu, jednak jí jako městu i jejím měšťanům jednotlivě dlužili Habsburkové již z dob Rudolfa II. a potom i jeho bratra Matyáše nemálo peněz. Plzeň ručila za jejich dluhy a jedině vítězství katolické strany dávalo alespoň minimální naději, že se staré finanční závazky nějakým uspokojujícím způsobem vyrovnají. Ve většině jiných českých měst takhle jednoznačná situace nebyla a často tam stály katolické i stavovské tábory proti sobě uvnitř hradeb. Stranu stavů na Plzeňsku však podporovala převážná část důležitých měst v okolí, což souviselo s větším počtem jejich evangelických obyvatel: Rokycany, Kaceřov, Stříbro, Tachov, Domažlice, Horšovský Týn, Klatovy a další.

U Plzně se mělo odehrát jedno z prvních střetnutí znesvářených stran. Mansfeld se před městem objevil v čele pluku o dvou tisícovkách mužů koncem srpna 1618. Ještě na Plzeňsku dál verboval další posily a současně se nechával zásobovat zbraněmi z města Norimberk, až vytvořil ozbrojenou sílu tří tisíc vojáků, osmi set jezdců a šesti děl. Katolická posádka obléhaných tvořila v té době šest set mužů. Pro srovnání měla Plzeň v té době pět tisíc obyvatel a patřilo k ní 25 vesnic.

Žoldák tělem i duší se v čele své armády přiblížil od Přimdy, Kladrub a Křimic, aby svůj hlavní stan rozbil ve Skvrňanech. K Mansfeldovi se přidala ještě zemská hotovost z Klatovska, Žatecka a Rakovnicka, ale ta Mansfeldovu velení přímo nepodléhala. V plzeňské městské pevnosti už tušili, že to nemusí dopadnout dobře. Stavovská armáda udeřila ze strany Pražského předměstí a v místech pozdějších Křižíkových sadů těžce poničila hradby. A co horšího, zasáhla i objekty už uvnitř města za opevněním, konkrétně františkánský klášter i vodárnu v Pražské ulici.

Foto: Mandik Libor 2

Pražská ulice směřující k radnici na náměstí je zcela vpravo, první souběžná s ní z levé strany byla místem průniku, dříve se jmenovala Mansfeldova, nyní má název Dřevěná

Rozhodující boje

Velitelem obrany města jmenovala Vídeň hejtmana Felixe Dornheima, jehož do Plzně s celým oddílem zaslali hned po pražské defenestraci. Ten dorazil bránit město přesně jeden měsíc po ní v červnu roku 1618. Jeden ze tří defenestrovaných z oken Pražského hradu, Jan Bořita z Martinic, se ihned po této události uchýlil také pod ochranu plzeňských hradeb, ale už po dvou dnech zase odjel do plaského kláštera. Dornheim přišel s pouhou jednou stovkou vojáků a ostatní si měl najímat až na místě. Byl to on, jehož napadlo zorganizovat ozbrojenou pomoc také z okolních klášterních areálů a panství.

Jako velitel plzeňské dělostřelby se statečností vyznamenal opat plaského kláštera Jiří Vasmucius, jeden z těch mnichů, kteří nechtěli v opevněném městě hledat jenom pasivně azyl, ale do bojů i aktivně zasahovali. Opat jako ostřílený muž s vojenskými zkušenostmi velel plzeňské sestavě dvanácti děl. S obranou pomáhali, mniši, řeholníci, ale i katolická šlechta, která se sem sjela z jiných měst. Stavovské velení spíše očekávalo rychloi kapitulaci obklíčeného města a čtyřikrát přikázalo Mansfeldovi odtáhnout do jiného kouta Čech, ale ten v předtuše tučné kořisti a jistě i vlivem vojácké cti stále zůstával. Podle jedné z verzí jej při cestě do jižních Čech u Blovic odvolali, a tak se musel vrátit, podle druhé takový rozkaz úplně odmítl.

Pokyny dostával Mansfeld od stavovského direktoria, které nemělo úplně jasno, jakou strategii proti katolické Plzni zvolit. Zpočátku stále ještě věřilo, že se s ní domluví po dobrém, nebo že ji alespoň přiměje k neutralitě, tak jako se jim to zatím dařilo v Českých Budějovicích. Mezi direktoriem a velitelem stavovského vojska se nakonec vyhrotil ostrý konflikt. Mansfeld odmítal plnit jeho rozkazy a tvrdil, že jej neplatí stavy, nýbež evangelická unie. Striktně trval na dobytí Plzně už kvůli vévodovi savojskému, který si tu chtěl vytvořit nástupní platformu pro definitivní útok na český trůn.

Vojenské operace se nevyvíjely pro stavy zpočátku nijak příznivě. Obránci pobili většinu Mansfeldových dělostřelců a tomu nezbylo než si povolat jiné z Norimberka. Plzeňští spoléhali na další pomoc přislíbenou z Vídně, ale ta stále nepřicházela. Proti velké převaze obléhatelů se tu bránilo pořád jen tisíc ozbrojenců uvnitř hradeb. Rovnováha sil se začala otáčet dobytím Panského mlýna u Masných krámů, tedy objektů těsně před hradbami. Mansfeld si tím připravil vynikající pozici k nástupu. V listopadu 1618 padl velitel obrany Felix Dornheim. Ten podle škodolibých pověstí tajně vyjednával s nepřítelem o vydání města a jeho náhodné zastřelení při poklidné obchůzce hradeb mělo být jakýmsi osudovým božím trestem. Průnikem stavovských na hlavní náměstí nakonec Plzeň padla.

Foto: Mandik Libor 2

Oblíbená restaurace pojmenovaná po generálovi stojí na začátku ulice, kterou jeho vojska pronikla na náměstí a zavedla okupační režim

Neveselé časy poválečné

Neúspěšní obránci města, jinak převážně najatí žoldáci ve službách katolíků, se shromáždili u františkánského kláštera, aby vyjednávali s vítězem o kapitulaci. Mansfeld velkoryse dovolil návrat části poražených žoldáků zpět k vojsku habsburského císaře, zbývající část přešla naopak k němu pod stavovská křídla. Vítězi v souboji o Plzeň se podařil ještě jeden husarský kousek, když donutil zástupce města přísahat věrnost českým stavům. Český protestantský historik a účastník stavovského povstání Pavel Skála ze Zhoře, který po bělohorské porážce odešel do exilu, ve svém díle podrobně vylíčil okolnosti dobytí Plzně Mansfeldem a zvlášť zdůraznil jeho ohleduplnost vůči poraženým.

Císařští žoldáci přešli po kapitulaci do žoldu vítězných stavů a asi čtyřem stovkám osob bylo dovoleno svobodně odejít. Jak velkorysé! Mansfeld pustil do města prozíravě jenom takový počet svých vojáků, aby mohl spolehlivě kontrolovat náměstí a brány v opevnění. Dobře věděl, že většímu množství vítězných ozbrojenců, jako vždy lačných tučné kořisti, by při rabování cizího majetku jen těžko zabránil.

Rozhodující střet mezi českými stavy a katolickou stranou podivného a narychlo „instalovaného“ zimního krále Fridricha Falckého se však odehrál až na pražské Bílé hoře 8. listopadu 1620, možná na štěstí pro Mansfelda již bez jeho účasti. Buď považoval takové střetnutí za předem prohrané, nebo už si připravoval půdu pro další vojenskou kariéru. Časem z Plzně zmizel definitivně a 26. března 1621 bylo město oficiálně vydáno císařské straně. Formálně získalo královské město opět legální vedení, ale to jí situaci příliš neusnadnilo. Po okupaci mansfeldovské zůstalo totálně zdevastované – mimo jiné i další okupací bavorskou.

Plzeň prožívala své další dny potupená jako nikdy před tím. Okupace stála město víc, než jakou hodnotu měly všechny jeho nemovitosti včetně předměstí, které už ve většině případů ani nestály. Nemluvě o tom, že městská kasa se zadlužila ještě v dobách předválečných. Jenomže třicetiletá válka pokračovala dál, Plzeň vydržovala bavorskou armádu a dluhy vesele narůstaly. Údajně se je podařilo splatit až za velice dlouhou dobu, ale pesimistické zdroje uvádí, že možná se jí to nepodařilo nikdy…

Foto: Mandik Libor 2

Dřevěná ulice jako místo lítých bojů v pohledu od náměstí

Zdroje:
ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha: Rybka Publishers, 2004
ZEMAN, Adolf. Plzeň za války třicetileté. Minulostí Plzně a Plzeňska 2, Plzeň. 1959

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz