Článek
Když se řekne „panelák“, většině z nás se vybaví dětství, rohová lavice v kuchyni, typický umakart v koupelně a rána, kdy se z vedlejšího bytu ozývá spláchnutí záchodu. Ale paneláková sídliště nejsou jen retro vzpomínka. Jsou to monumenty doby, kdy se rozhodovalo o budoucnosti milionů lidí, někdy už od rázu stavby až po to, kde budou žít a koho budou potkávat ve vchodu.
Beton jako záchrana
Všechno začalo v 50. letech. Po válce byla bytová krize tak obrovská, že spousta Čechoslováků žila v přeplněných bytech, kde se třeba o jednu místnost dělilo i několik rodin. Cihlová výstavba nestačila, a tak přišel panelák, prefabrikovaná naděje v podobě betonových kvádrů.
První panelák vznikl ve Zlíně, tehdy Gottwaldově. Dům G40, jak se jmenoval, měl 40 bytů a panely se na stavbu dovážely z Malenovic. Hrubá stavba trvala jen 10 týdnů – v porovnání s cihlovou výstavbou to byl doslova sprint. A tak se rozjela masová výroba: typové řady G55, G57, G58 a další, každý rok nový model.
V Praze se první panelové sídliště jmenovalo Zelená Liška a zpočátku vypadalo docela mile. Jenže s rostoucí poptávkou a snahou ušetřit na času i materiálu se začaly paneláky sjednocovat. Individualita mizela, nastupovala uniformita a beton.
Na konci 50. let přišel velký zlom. Vzniklo Ministerstvo stavebnictví, začalo se budovat podle sovětského vzoru a padlo rozhodnutí: vyřešíme bytovou krizi razantní panelovou výstavbou. Vznikla Invalidovna, později Jižní Město, stavělo se ve velkém. A to tak moc, že v 70. letech tu vznikla více než polovina všech paneláků v Česku.
Mouchy panelové každodennosti
Nebylo to ale zadarmo. Lidé v krajních bytech si stěhovali na zimu, zatékající stropy a zvuky z koupelny, které se šířily jako echo panelové symfonie. Byt byl sice vlastní, ale měl svoje mouchy - umakart, průhledné stěny, slyšitelní sousedi.
Jedním z nejdrsnějších příkladů proměny města byl Žižkov. Těsné pavlačové domy, záchody na chodbě, žádný plyn, a pak najednou asanace. Dopis z národního výboru, že se stěhujete. A když se vám nový byt nelíbil? Šup na konec pořadníku. Část Žižkova komunisté zbourali, ale revoluce stihla zbytek zachránit. Díky tomu dnes můžeme sledovat, jak vedle historického domu stojí brutální panelový kolos.
Interiéry paneláků? Jedna velká kopie. Umakart, standardní skříňové stěny, rohová lavice, plastové ubrusy, stejná okna. Nábytek podle jednoho mustru a koupelny, které přijely na stavbu jako hotový kus. Rychlé, levné, ale rozhodně ne tiché.
Vše se ale promítlo i do kultury. Budovatelské písně, jako „Dáme si do bytu“, nebo seriál „Dnes v jednom domě“ se snažily ukázat, že to nové bydlení je sen. Jenže reál byl někdy spíš noční můra, jak ukázala Věra Chytilová ve svém filmu Panelstory.
Panelák je víc než jen dům
Paneláky ale měly i svoje kouzlo. Děti si venku hrály, sousedi se znali a měli jste jistotu, že na pískovišti vždycky někdo bude. Po revoluci přišly obavy, že se z paneláků stanou ghetta, ale většina z nich zůstala sociálně pestrá. A pak přišla barevná vlna. Zateplování, opravy, omítky v oranžové, zelené, růžové. Každý dům chtěl být jiný, uniknout ze šedi minulosti.
Dnes už panelák není jen „králíkárna“. Stal se součástí popkultury, obzvláště u mladých. Brutalismus je v kurzu, retro taky. Ačkoliv se kdysi tvrdilo, že paneláky vydrží maximálně 50 let, dnes už víme, že mohou sloužit klidně sto.
Panelák není jen dům. Panelák je styl života. Ať už ho milujete, nebo nenávidíte, je to kus naší historie, který stojí za to si připomenout.
Fun fact: Nejdelší panelový dům v ČR se nachází v Ostravě na ulici Horní (zasahuje i do ulic Cholevova a Mitušova), má celkem 28 vchodů (z toho 26 v jedné linii), 6–13 nadzemních podlaží, 841 bytů a celkovou délku 540 m (z toho 500 m v jedné linii).
Zdroje:
ZAREMBA, Marcin, Paneláci: Život a smrt socialistického města.
Nakladatelství: Argo, 2023.
SVOBODA, Tomáš, Sídliště: sen o socialistickém bydlení.
Nakladatelství: Paseka, 2020.
KOCOUREK, Jiří, Panelové domy: konstrukce a přestavby.
Grada Publishing, 2009.
