Československá soběstačnost za socialismu: Když rýže, bavlna i koně vzešli ze snu

Představte si, že by někdo chtěl zcela přetvořit krajinu, kde žijete, aby se tu dalo pěstovat cokoliv, od rýže po bavlnu, a dokonce chovat speciální „socialistické koně“. Přesně takový, neuvěřitelně ambiciózní plán, přišel do Československa v roce 1948. Poté, co se naše země stala součástí socialistického bloku, se začal uplatňovat sovětský „stalinský plán na přetvoření přírody“. Jeho smyslem nebylo jen zlepšit život lidí, ale hlavně ukázat, jak je komunistická myšlenka mocná, a že vědci pod jejím vedením dokážou ovládnout úplně všechno, i samotnou přírodu. Chtěli změnit počasí a podmínky v celé střední a východní Evropě tak, abychom tu mohli vypěstovat doslova cokoliv, co bylo zrovna potřeba.

Proč se mělo všechno změnit? Myšlenka „soběstačnosti“

Myšlenky na úpravy přírody existovaly i dříve, třeba za monarchie nebo První republiky se regulovaly řeky nebo stavěly přehrady. Nikdo si ale před rokem 1948 nedokázal představit, že by se příroda přetvářela tak, jak si někdo zrovna usmyslí. To se změnilo v roce 1948, kdy Sovětský svaz spustil svůj plán přetvoření přírody. Když se Československo stalo socialistickou zemí, tento plán naši představitelé „automaticky“ přijali.

Základní myšlenkou bylo, že naše země bude ve všem soběstačná. To znamenalo, že všechno, co potřebujeme, si sami vyrobíme nebo vypěstujeme. Znělo to logicky, ale v praxi to vedlo k absurdním situacím. Soběstačnost se totiž často vykládala jako stav, kdy domácí produkce převyšuje domácí spotřebu. Problém byl, že spotřeba se ne vždy rovnala skutečné poptávce. Příkladem je situace kolem roku 1975, kdy Československo dosáhlo 100% soběstačnosti v produkci kiwi. Jak? Vyprodukovalo se asi 15 kg kiwi, které se pak snědlo. Jenže kiwi nebylo na trhu dostupné, takže po něm nikdo ani nemohl toužit. Produkce se rovnala spotřebě, a tak jsme byli „stoprocentně soběstační“!

Vědecké vedení a velká propaganda

Aby se takové grandiózní plány daly realizovat, byla v lednu 1953 založena Československá akademie zemědělských věd, inspirovaná sovětským vzorem. V jejím rámci vznikla Komise pro přetvoření přírody. Jejím hlavním cílem v 50. letech bylo prosazovat sovětské teorie. V čele sovětské akademie stál Trofim Denisovič Lysenko, vědec, který proslul zaváděním pseudovědeckých teorií. Tyto teorie bohužel vedly k obrovským ekonomickým propadům v zemědělství.

Aby se o smyslu těchto „nových“ metod přesvědčili i obyčejní zemědělci, naplno se rozjela propaganda. Často se šířily nepravdivé informace, a dokonce se ukazovaly padělky – například údajně „dvouklasé obilné stvoly“, které měly dokázat, jak je sovětské zemědělství úspěšné. S těmito „důkazy“ se objížděly vesnice, aby se zemědělci přesvědčili o tom, co všechno jde s Lysenkovými metodami dosáhnout.

Realita ale byla jiná. V polovině 50. let zemědělská družstva často bojovala o přežití a zemědělci měli spíše úplně jiné starosti než experimentovat s novou „vědou“. Přestože kolektivizace narážela na problémy, sovětský plán byl příliš lákavý, a tak se v Československu spustily ty nejabsurdnější pokusy, z nichž některé zanechaly stopy v krajině dodnes.

Lesní pásy proti větru: Jedním z nejviditelnějších prvků bylo vysazování dlouhých lesních pásů, které měly chránit zemědělskou půdu před erozí. Tento nápad pocházel ze Sovětského svazu. Do pásů se sázely topoly, ale také listnaté stromy jako buk a dub. Pod nimi pak měly být keře a na okrajích nízké keře typu rybízu nebo angreštu. Z bobulí se měla získat sklizeň, která by pokryla náklady na vybudování pásů. Myšlenka to byla teoreticky logická, ale v praxi to nefungovalo. Často se sázely stromy, které se do české krajiny nehodily, a tak se ani neujaly. Navíc zemědělská družstva neměla dostatek lidí ani peněz na údržbu všech částí pásů. Výsledek? Téměř polovina lesních pásů zanikla do 60. let, a neúspěch v dalších letech narůstal. Nikdo se o ně zkrátka nedokázal starat.

Pěstování rýže: Jeden z nejšílenějších nápadů byla snaha o pěstování rýže v Československu! Sovětští odborníci vybrali naši zemi pro pěstování rýže, a to hlavně na Jižní Moravě (například v JZD Rakvice) a na Jižním Slovensku (Žitný ostrov). Do roku 1960 se počítalo s pěstováním rýže na 5 000 hektarech a s tím, že každý občan dostane ročně 1,5 kg naší vlastní rýže. Pěstování rýže je ale náročné – potřebuje specifické podmínky, hodně vody a zvláštní úpravu políček, což bylo pro české zemědělství naprosto neznámé. Budovaly se zavlažovací kanály a netypická políčka. Výsledky byly katastrofální. V našich podmínkách nebyly výnosy rýže dostatečné, a navíc to bylo neuvěřitelně drahé. Československo prodělávalo 175 Kčs na každém metrickém centu rýže, ve srovnání s tím, kdyby se rýže jednoduše dovezla. Režim dokonce nezapočítával náklady na výstavbu betonových zavlažovacích kanálů do celkových nákladů, aby ekonomický propad nevypadal tak hrozivě. Po několika letech pokusů se rýžová pole odvodnila a družstva se vrátila k pěstování běžných plodin.

Bavlna, guma z pampelišek a „socialistický kůň“: Vedle rýže se na Žitném ostrově experimentovalo i s pěstováním bavlny, která také ekonomicky selhala. Zkoušela se i výroba gumy ze specifických druhů pampelišek. To bylo opět obrovsky nákladné, a navíc se ukázalo, že náš gumárenský průmysl vůbec nedokázal s tímto typem gumy pracovat. Pokusům se nevyhnula ani hospodářská zvířata. Kromě šlechtění speciálních ovcí se koncem 50. let objevil i plán na vyšlechtění „socialistického koně“ – malého, odolného a čilého koně vhodného pro zemědělství. Tento pokus ale dopadl katastrofálně. Křížení různých plemen vedlo k přenosu špatných vlastností. Místo malého, pracovitého koníka vznikl těžkopádný kůň, který absolutně nechtěl tahat. Navíc tento plán šel úplně proti době, kdy se zemědělství rychle mechanizovalo a koně se nahrazovali traktory.

Neviditelné jizvy v krajině

I když se některé z těchto nápadů dnes zdají absurdní, stalinský plán zanechal v krajině trvalé a často neviditelné následky. Například se zlikvidovaly stovky potoků a potůčků, které se vinuly prostředkem polí. Stromy podél nich byly vykáceny, koryta vybetonována a často svedena pod zem do betonových trubek. V melioračních rourách zmizely mokřady, které by v dnešních suchých letech byly nesmírně cenné. Také zmizely meze a remízky, které dříve oddělovaly menší pole. To vedlo k vytvoření obrovských zemědělských lánů, které dnes mají rozlohu i 2600 hektarů. Tyto změny měly a stále mají velmi negativní vliv na naši krajinu.

Zemědělství bylo jen jednou částí stalinského plánu na přetvoření přírody v Československu. Jeho cílem bylo změnit náš každodenní život a ukázat sílu ideologie.

Zdroje:

Blažek, Petr; Kubálek, Michal; Jech, Karel (eds.). Kolektivizace venkova v Československu 1948–1960 a středoevropské souvislosti. Praha: Dokořán, 2008.

Kolář, Pavel. „Strana jako utopie: Komunistická identita po pádu stalinismu.“ Soudobé dějiny 19, č. 2 (2012): 227–255.

Jech, Karel. Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy. Praha: Vyšehrad, 2008.