Článek
Letadlo přistálo v Marsa Alam ve čtyři ráno. Vedro mě praštilo do tváře ještě na schodech, ale to bylo to nejmenší překvapení, které mě čekalo.
Byla jsem tam s přítelem, na týden odpočinku od školy, práce, od všeho.
Nejdřív vám ale řeknu něco o sobě, abyste pochopili kontext. Nejsem typ, který se usmívá na každého kolemjdoucího. Nejsem studená ani zlá, kdo mě zná blíž, ví, že pro rodinu a přátele bych udělala cokoliv. Ale cizím lidem nedávám nic zadarmo. Žádné úsměvy na potkání, žádné zdvořilostní rozhovory s někým, koho jsem v životě neviděla. Jsem typická nedůvěřivá Češka a nikoho si k sobě nepustím jen tak.
Problém je, že vypadám úplně jinak, než jaká jsem. Křehká, mladá, možná trochu naivně působící dívka. Můj vzhled klame. A v Egyptě to byl problém na každém kroku.
Od prvního dne jsem cítila jejich pohledy. Ať jsem šla kamkoliv na pláž, k bazénu nebo na večeři oči sledovaly každý můj pohyb a pokusy flirtovat nebraly konce. Jako by můj obličej vysílal signál, který jsem nikdy vyslat nechtěla.
„Hello, beautiful lady!“ ,, Hello Shakira!“
Prodavač slunečních brýlí byl první. Pak číšník, animátor, chlápek z vedlejšího lehátka. Do poledne jsem napočítala dvanáct oslovení a přítel seděl vedle mě celou dobu. Přítomnost muže po mém boku jako by neexistovala. Nebyla jsem „obsazená“, byla jsem prostě další mladá Evropanka, na kterou stojí za to zkusit štěstí.
Neopětovala jsem úsměvy. Neodpovídala jsem na řeči. Dávala jsem jasně najevo, že nemám zájem. Nic z toho nefungovalo.
Velbloud, pivo a „dárek zdarma“
Ale teprve jednoho odpoledne jsem zažila něco, na co nezapomenu.
Přítel šel plavat a já se rozvalila na lehátku s jasným plánem: nedělat vůbec nic. Kniha, sluníčko, klid. Trvalo to možná pět minut.
Přišel muž s velbloudem. Nenápadně, s úsměvem.
„Chceš se projet? Je to zadarmo!“
„Ne, děkuji.“
„Ale zadarmo! Jen malá projížďka!“
„Opravdu ne.“
Nezmizel. Naopak sedl si na přítelovo lehátko. Vzal přítelovo pivo ze stolku a klidně se napil. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
„Vy muslimové nepijete alkohol, ne?“ vypustila jsem ze sebe, napůl v šoku, napůl ze zvědavosti.
Nic. Žádná reakce. Jen další kolo přemlouvání ohledně velblouda, který mezitím spokojeně stál vedle nás jako poslušný pejsek na výletě.
Deset minut. Deset minut jsem odmítala, vysvětlovala, ignorovala. Nakonec jsem to vzdala. Jedna projížďka a bude klid.
Nebyl.
Sotva jsem slezla, začal gestikulovat, ať jdu za ním. Okamžitě mi docvaklo chce peníze. Přece. To „zadarmo“ bylo samozřejmě jen vstupní lístek do dalšího dějství.
Vytáhla jsem pár eur a naštvaně mu je strčila do ruky. On mi je vrátil. A ukázal na svoji tvář konkrétně na tváře. Chtěl pusu.
Pusu.
Zírala jsem na něj vteřinu, dvě. Pak jsem mu vynadala, peníze mu vrazila zpátky a odešla. Třásly se mi ruce víc vzteky než překvapením.
Otočila jsem se ještě jednou. Už šel k další skupině mladých holek kousek dál. Stejný úsměv. Stejný velbloud. Stejný scénář.
Bohyně v obchodě s cetkami
Další nezapomenutelný zážitek přišel v Port Ghalib, kde jsem se vydala nakoupit drobnosti pro rodinu. Klasika magnetky, šátky, nějaká ta krabička se vzorem. Vlezla jsem do jednoho obchodu a během tří vteřin mi bylo jasné, že jsem udělala chybu.
Prodavač, mladý Egypťan, bylo mu tak dvacet (tedy zhruba jako mně) se na mě vrhl s energií, která by slušela spíš finále mistrovství světa než prodeji suvenýrů. Chytil mě za ruku. Chytil mě za ruku, jako by to bylo to nejpřirozenější gesto na světě.
„Jak se jmenuješ? Kde máš hotel? Jsi nádherná, přijedu za tebou večer!“
Stála jsem tam a v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Cože.
Přijedu za tebou večer. Na hotel. Kam jsem ho nikdy nepozvala, adresu jsem mu nedala a celý rozhovor trval možná čtyřicet sekund.
Fascinující logika.
Vytrhla jsem ruku, zabručela něco o tom, že hledám přítele, a vypadla z obchodu rychlostí, která by na olympiádě určitě bodovala. Ani jsem nekoupila ty magnetky.
Celou cestu zpátky jsem přemýšlela nad jednou věcí co se jim vlastně honí hlavou? Opravdu věří, že tohle funguje? Že mladá Evropanka, kterou právě potkali, řekne: „Jo, přijeď večer na hotel, proč ne?“ Nebo je to jen hra čísel – zkoušej dost holek a někdy to vyjde?
Upřímně nevím. Ale koukali na mě tam všichni, jako bych byla nějaká chodící bohyně seslaná z nebes přímo do jejich obchůdku s cetkami. Chci věřit, že jde jen o romantické nadšení, které trochu přestřelilo. Ale ruka, hotel, večer – to už je trochu moc romantiky na první sekundu seznámení.
Kde leží hranice?
Tohle je ale místo, kde musím být upřímná – situace není černobílá.
Na stejné pláži jsem pozorovala jiné ženy. Některé jásaly, flirtovaly zpátky, smlouvaly o slevy na trhu při pětiminutovém randění s prodavačem. Jedna Němka v kavárně mi s úsměvem řekla, že Egypt miluje právě proto – „doma si mě nikdo nevšimne, tady jsem královna“.
A to je legitimní pocit. Pozornost je příjemná. Být viděna je lidská potřeba. Nikdo nemá právo soudit, proč tam která žena jezdí.
Problém nastává, když muži nedokážou rozlišit, která žena tu pozornost chce a která opravdu ne. Nebo spíš – když jim je to jedno. Ani jasný signál v podobě partnera po boku nestačí. Ani studený výraz nedůvěřivé Češky nestačí.
Co mě naučil týden v Marsa Alam
Naučila jsem se říkat „la, shukran“ – ne, děkuji – arabsky, protože to fungovalo lépe než angličtina.
Egypt je krásná, komplexní a fascinující země, která si zaslouží víc než jednoduchou nálepku. Muži, kteří obtěžují turistky, nejsou „typičtí Egypťané“ – jsou to lidé, kteří přišli na to, že na mladé Evropanky se vyplácí zkoušet štěstí znovu a znovu. Systém funguje, protože pro část žen opravdu funguje. A dokud funguje, nikdo ho neopustí.
Jela bych znovu?
Ano. Ale s jiným nastavením. Egypt není místo, kde jde být pasivní turistkou. Je to místo, kde musíte vědět, co chcete, a umět to říct – pevně, jasně a klidně i víckrát za sebou.
Moře stojí za to. Jen přibalte trpělivost spolu s opalovacím krémem. A magnetky si koupíte příště – třeba online.
