Článek
První den jsem chodila po městě s tím svým obvyklým výrazem. Ten, co ho mám v metru, v obchodě, všude. Víte jaký. Oči dolů, sluchátka v uších, nikoho se nedotýkat, nikoho neobtěžovat, projet tím dnem co nejrychleji.
Doma mi to fungovalo výborně. V Dublinu jsem s tím narážela každých deset minut.
Prodavač v malé pekárně kousek od hotelu se mě zeptal, jak se mám. Normálně, konverzačně, jako by to opravdu myslel. Já jsem na něj zírala asi tři vteřiny a pak řekla „fine thanks“ s takovým výrazem, že se chudák asi lekl. Nebyla jsem hrubá. Jen jsem prostě zapomněla, jak se tohle dělá. Kdy jsem naposledy odpovídala na tuhle otázku něčím jiným než zkráceným úsměvem a odchodem?
Celý první den jsem měla pocit, že mi tam něco nesedí. Jako když si oblečete svetr naruby a chvíli vám trvá přijít na to, co je špatně.
Pub jsem odkládala dva dny
Sama do pubu? V cizím městě? Přišlo mi to divné. Sedět tam sama a zírat do piva jako nějaký smutný vedlejší charakter z filmu, to jsem fakt nechtěla.
Nakonec jsem šla třetí den, protože pršelo tak zoufale, že ani deštník nepomáhal, a já jsem potřebovala někam zalézt.
Byl to malý pub bokem od hlavní ulice, s dřevěnými stoly, žlutým světlem a dveřmi, které trochu drhly při otevírání. U baru seděli tři chlapíci co se evidentně znali celý život a bavili se o něčem, čemu jsem vůbec nerozuměla. Sedla jsem si do rohu, objednala Guinness a vytáhla telefon. Ten univerzální štít samotného člověka v restauraci. Víte jak to je.
Za chvíli se ke mně otočila žena od vedlejšího stolu. Tak padesát, krátké vlasy, sklenička červeného vína a výraz člověka, kterému je v životě docela dobře. „Jsi tady sama?“ Kývla jsem. „Dobrý,“ řekla, „já taky. Dáš si ještě?“ Ukázala na moje skoro prázdné pivo.
A to bylo celé. Žádný důvod, žádná agenda, žádné divné vibrace. Prostě se zeptala.
Strávily jsme spolu tři hodiny. Jmenovala se Sinéad, pracovala jako zdravotní sestra a rozvedla se před rokem. Smála se u toho, jako by vyprávěla vtip. Říkala, že to bylo nejlepší rozhodnutí jejího života a že by to udělala dřív, ale „you know how it is.“ Já kývala a dělala, že vím. Ona se smála a dělala, že mi věří.
Když jsem odcházela, objala mě. Cizí člověk v cizím městě. Bez důvodu, bez okolků, prostě tak.
Šla jsem zpátky do hotelu a na půli cesty jsem si uvědomila, že se mi koulí slzy a že vůbec nevím proč. Zastavila jsem se pod markýzou nějakého obchodu a chvíli jsem tam jen tak stála a koukala na mokrou dlažbu.
Pak jsem to pochopila
Chybělo mi to. Tohle konkrétně. Být s někým, kdo od vás nic nechce. Kdo se neptá, co děláte, kolik vyděláváte, jestli máte děti a proč ještě ne. Kdo si k vám sedne jen proto, že jste oba lidi a venku prší a je čtvrtek večer a proč ne.
Doma žiju obklopená lidmi a přitom si s cizím člověkem opravdu nepopovídám možná celé měsíce. Máme kamarády, kolegy, rodinu, notifikace, skupinové chaty. Ale ten pocit, co jsem měla v tom pubu… ten mi tam chyběl dávno předtím, než jsem vůbec věděla, že mi chybí.
Není to tím, že jsme zlí nebo chladní. Myslím, že jsme jen unavení a trochu se bojíme. Bojíme se, že budeme otravovat. Že to bude divné. Že druhý člověk stojí o klid a ne o nás.
Irové se zřejmě tolik nebojí. Nebo jim přijde jako menší riziko oslovit cizího člověka než celý večer mlčet.
A víte co je na tom nejdivnější? Že mají pravdu.
Zpátky doma
Vrátila jsem se v neděli ráno. V taxíku z letiště nezamručel řidič ani slovo. Já taky ne. Projeli jsme celou Prahu v naprostém tichu a přišlo nám to oběma normální.
Ale u dveří domu jsem potkala sousedku, co ji sotva znám. A místo obvyklého pohledu do země jsem se na ni usmála. Zastavila se. Trochu překvapeně, jako by ji to zaskočilo. Pak se usmála taky a řekla, že venku je zima.
Povídaly jsme si čtyři minuty o počasí u vchodu do paneláku.
Přišlo mi to skoro revoluční.
Přitom to byla jen taková úplně obyčejná blbost.
Ale já jsem ten den šla domů trochu jinak. A to mi přišlo jako dobrý začátek.
