Článek
Mnoho z nás má v hlavě ze školních let zaklíněnou poučku: Dobrovský se jmenoval česky, ale psal německy, zatímco Jungmann měl jméno německé, ale psal česky. Tato jednoduchá mnemotechnická pomůcka otevírá dveře do období národního obrození, kdy čeština doslova vstala z popela. Nebyla to však jen nudná látka z učebnic: byl to proces plný kreativity, omylů i nečekaných jazykových vítězství.
Cesta k úpadku a znovuobjevení
Čeština zažila své období slávy v 16. století, kdy byla Bible kralická měřítkem spisovnosti a jazyk se běžně používal na úřadech. Zlom přišel po bitvě na Bílé hoře (1620). Během pouhých 50 let byla čeština vytlačena na venkov a stala se jazykem poddaných, zatímco elity mluvily německy nebo latinsky.
K obratu došlo paradoxně díky reformám Josefa II. Zrušení nevolnictví umožnilo lidem z venkova stěhovat se do měst. Mezi německou elitu tak začali pronikat muži z prostého prostředí, kteří vyrostli s češtinou a nechtěli se jí vzdát. Národní probuzení bylo na světě.
Mýty o ,,čistonosopleně"
Když se řekne jazykový purismus, většině lidí naskočí slova jako čistonosoplena (kapesník) nebo klapkobřinkostroj (klavír). Zdroje však odhalují překvapivou pravdu: tato slova v době obrození nikdy neexistovala. Jde o vtipy a parodie vytvořené až kolem roku 1850, které se opakovaly tak často, až se staly součástí školních osnov.
Skuteční „brusiči“ (jak si puristé říkali) však navrhovali věci neméně bizarní. Například Václav Jan Rosa chtěl místo ironie zavést slovo usmivalka a místo advokáta právonostu. Jan František Josef Ryvola zase navrhoval pro salát název zelenochrupka a pro pilulku lékokouličku.
Slova, která přežila (a která ne)
Ne všechny pokusy o „počeštění“ skončily nezdarem. Díky Rosovi dodnes používáme termíny jako příslovce, přízvuk, pád či osoba. Josef Jungmann zase obohatil češtinu o slova vypůjčená z jiných slovanských jazyků, zejména z ruštiny a polštiny.
Fascinujícím příkladem je slovo vzduch. Před národním obrozením se používalo pouze slovo povětří. Jungmann termín vzduch převzal z ruštiny při překladu Miltonova „Ztraceného ráje“, protože se mu do konkrétního verše lépe hodil. Podobně se prosadily i názvy geometrických obrazců: čtverec (který definitivně zvítězil až v roce 1939) a obdélník.
Kalendář a planety: Kde obrozenci narazili
Zatímco názvy měsíců máme v Evropě unikátní (např. květen je Jungmannův návrh, který nahradil latinský máj), jiné pokusy nevyšly. Kdyby se obrozenci prosadili, jmenoval by se červen růžen, srpen klaseň a prosinec sněžen.
Ještě odvážnější byly plány na přejmenování planet. Jupiter měl být Kralomoc, Merkur Dobropán, Venuše Krasopaní a Neptun měl nést jméno svého objevitele Leveriér.
Dědictví sestro mužů
I když se neujaly výrazy jako sestro muž (švagr) nebo chřípoprach (tabák), úsilí obrozenců nebylo marné. Dokázali modernizovat jazyk, který byl na pokraji záníku, a vdechli mu novou sílu. Dnešní čeština je tak unikátním mixem starobylých kořenů, geniálních novotvarů a občas i úsměvných historických experimentů.
Anketa
Zdroje:
Havránek Bohuslav a kol. – Dějiny spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1980.
Čornej Petr – Dějiny zemí Koruny české. Praha: Paseka, 2003.
Kořalka Jiří – Češi v habsburské monarchii 1800–1918. Praha: Argo, 1996.
Macura Vladimír – Znamení zrodu. Praha: Československý spisovatel, 1983.
Kutnar František – Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha: NLN, 1997.
