Článek
Vzpomínky na Vánoce před rokem 1989 mají pro každého jinou příchuť. Pro někoho jsou to nekonečné fronty, pro jiného vůně nedostatkového ovoce a pro mnohé především čas, kdy rodina držela pospolu navzdory tlaku režimu. Historie vánočních svátků v dobách reálného socialismu byla totiž mnohem pestřejší a schizofrennější, než si dnes pamatujeme.
Když Ježíšek „vyrostl“ v Dědu Mráze
Zlomem pro podobu svátků byl rok 1948, i když změny přicházely postupně. Ještě na začátku padesátých let se běžně rozsvěcely vánoční stromy republiky a konaly se veřejné církevní obřady. Zásadní ideologický úder přišel v roce 1952 s ikonickým projevem Antonína Zápotockého. Ten lidu vysvětlil, že Ježíšek, symbol chudoby a starých časů, už zestárl, narostly mu vousy a stal se z něj Děda Mráz, který k nám přijíždí v kožichu a beranici ze sovětské Sibiře.
Zatímco ve školách a filmových týdenících pionýři nadšeně vítali Dědu Mráze doprovázeného Sněhurkou, doma zůstávala tradice Ježíška neochvějná. Veřejný prostor se ale musel podřídit z rádia zmizely koledy s náboženskými motivy a advent byl nahrazen neutrálním spojením svátky klidu a míru.
Dárky z druhé ruky a radost z čokoládových hoblinek
Dnešní hojnost byla v tehdejší době nepředstavitelná. Zboží v obchodech bylo málo a dárky měly často praktický charakter. Nebylo výjimkou, že děti pod stromečkem našly věci, které dnes považujeme za běžnou součást šatníku, nebo dokonce věci nošené. Jedna z pamětnic vzpomíná na svůj ohromný dárek tmavozelený zimní kabát s kožešinou, který byl koupený od známých po jejich dceři.
Mezi vysněné hračky patřily legendární stavebnice Merkur, mrkací panenky nebo později panenky chodící, na které se často skládala celá rodina. Velkým hitem byly také brusle klučičí Kanady nebo bílé dívčí krasobrusle. Zklamání z hnědých bot místo bílých však bylo tehdy pro malé slečny stejně bolestné jako dnes chybějící model telefonu. I obyčejná tabulka čokolády na vaření, ze které maminka za odměnu krájela drobné hoblinky, dokázala vykouzlit nefalšovanou vánoční atmosféru.
Umění shánění a šuškanda u řezníka
Vánoce byly vrcholem disciplíny zvané shánění. Kdo neměl známé, musel se spolehnout na trpělivost a šuškandu. Informace o tom, že přivezli banány, se šířila rychlostí blesku. Vedoucí prodejen nebo vrátní často fungovali jako důležité informační uzly maminky dostávaly tipy, aby šly na oběd dřív a stihly frontu na tropické ovoce.
Běžně fungoval směnný obchod a protislužby. Na vesnici se za podpultové mandarinky nebo maso nabízely přebytky ze zahrádky, domácí cukroví nebo zavařené okurky. I shánění stromečku bylo dobrodružstvím. Pěkná borovice či smrček byly vzácností, o kterou se lidé v prodejnách doslova přetahovali, a na jedličku mohl člověk bez protekce rovnou zapomenout.
Ztracené betlémy a exportované ozdoby
Náboženské symboly musely z obchodů zmizet. Betlémy nebyly k dostání dlouhá léta; rodiny si je buď vyráběly samy, nebo opatrovaly staré papírové figurky podlepené kartonem, aby se neohýbaly. Postupem času se v betlémech objevovaly i bizarní přírůstky, jako byli vojáčci nebo figurky z loutkového divadla, protože původní sádrové postavičky se rozbily a nebylo možné koupit nové.
Podobné to bylo s vánočními ozdobami. Československé sklárny sice produkovaly nádherné kousky, ale ty směřovaly především na export za cenné valuty. Na domácím trhu byl ozdob nedostatek, a tak se dědily korálkové ozdoby po babičkách nebo se ve školách lepily řetězy z barevného papíru.
Půlnoční mše jako projev vzdoru
Cesta na půlnoční mši byla v různých dekádách různě obtížná. V padesátých letech režim omezoval dopravu tak, aby se lidé do kostelů fyzicky nedostali nezbývalo než jít kilometry pěšky. V období normalizace se pak účast na půlnoční stala formou tichého protestu. Do kostelů chodili i lidé, kteří tam po zbytek roku nezavítali. Riskovali však, že se jejich jméno objeví v kádrovém posudku jako nábožensky zatížené osoby, což mohlo zkomplikovat kariéru nebo studium dětí.
Pospolitost v šedi všednosti
Navzdory všem omezením pamětníci vzpomínají na tehdejší Vánoce s určitým dojetím. Menší tlak konzumu paradoxně vedl k větší radosti z maličkostí. Lidé k sobě měli blíž, sousedé se navštěvovali a ochotně se věnovali společným aktivitám, jako bylo hraní divadla nebo zpěv v chrámových sborech, a to zcela zdarma.
Socialistické Vánoce byly jako vlastnoručně slepený papírový řetěz nebyly dokonalé, barvy byly občas vybledlé a papír se trhal, ale každý článek byl spojen s velkým úsilím a nadějí, že i v nesvobodném světě lze vytvořit prostor pro čistou radost.
Seznam literárních zdrojů
KAPLAN, Karel. Nekrvavá revoluce. Brno: Doplněk, 1993.
PULLMANN, Michal. Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium, 2011.
RYCHLÍK, Jan. Československo v období socialismu. Praha: Vyšehrad, 2020.
VANĚK, Miroslav. Ostrov svobody: Každodenní život za normalizace. Praha: Academia, 2014.
BRENNER, Hildegard. Každodennost socialismu. Praha: Argo, 2006.
Pamětnické rozhovory – sbírky Post Bellum (Paměť národa).
Archiv Československého rozhlasu – tematické pořady o Vánocích v socialismu.
