Článek
Příběh malé obce Maříž, ležící přímo na hranicích s Rakouskem, je jedním z nejpodivnějších osudů v dějinách Československa. Zatímco stovky dalších pohraničních vesnic byly po válce vysídleny a srovnány se zemí, Maříž přežila – ale za cenu absolutní izolace a života obklopeného dráty. Její osud je o to absurdnější, že se Maříž ocitla v „drátěném pytli“ až v době, kdy mnoho jiných obcí v pohraničí již zaniklo.
Život v „Mařížském Pytli“
Maříž byla od zbytku republiky oddělena drátěným a signálním plotem, který ji neprodyšně obklopoval. Pokud chtěli obyvatelé vyrazit do obchodu ve Slavonicích, na návštěvu nebo třeba jen do hospody, museli projít skrz bránu, kterou ve dne i v noci hlídali vojáci. Lidé byli pouštěni na občanský průkaz, a to i v brzkých ranních hodinách, když šli krmit dobytek, ale muselo to být předem domluveno s útvarem.
Původně v obci žily téměř tři stovky lidí, nechyběla hospoda ani škola, ale po obklopení plotem se z Maříže stala vymírající vesnice s rozpadajícími se domy a jen několika málo obyvateli, kterých bylo v jednu chvíli méně než dvacet. Obchod v Maříži sice původně fungoval a dokonce se vzpomíná i na kino (ačkoli to nemusí být zcela jisté), ale nakonec zavřel. Poté do vesnice zajížděla pojízdná prodejna dvakrát až třikrát týdně, ovšem i ta musela být důkladně prověřována pohraničníky, než si mohli zbývající obyvatelé nakoupit. Příjezd prodejny byl jednou z mála společenských událostí týdne.
Cesta k drátům: Od pásma k „Operační hloubce“
Blízkost státní hranice představovala problém pro místní obyvatele již od konce února 1919, kdy byla na pár týdnů uzavřena kvůli měnové reformě. Po roce 1945 se situace zhoršila s příchodem Finanční stráže a později Veřejné bezpečnosti. V 50. letech, kdy lidé začali masivně utíkat z Československa (často i do Rakouska, protože hranice se Západním Německem byly přísněji střežené), byly podél hranic zřizovány zakázané a hraniční pásmo. Zakázané pásmo, široké několik stovek metrů až dva kilometry, znamenalo zákaz obývání a boření stávajících staveb. Hraniční pásmo, sahající až 10 km do vnitrozemí, sice počítalo s obyvateli, ale ti museli být režimu „loajální“, jinak byli nemilosrdně vystěhováni.
V roce 1951 Pohraniční stráž posílila na zhruba 18 000 příslušníků. Do hraničního pásma se nesmělo bez propustky, kterou vydávalo Okresní velitelství Sboru národní bezpečnosti a která byla prioritně určena pro služební účely, jelikož omezené množství lidí se snáze sledovalo. Veřejná bezpečnost a Pohraniční stráž tak mohly mít lidi neustále na očích, a pomáhali jim v tom i „pomocníci Pohraniční stráže“ – místní obyvatelé, kteří za různé výhody či vyhnutí se problémům nahlašovali podezřelé cizince a jejich úmysly. Slavonice byly například do hraničního pásma zahrnuty v roce 1953, aby se zabránilo turistům v pokusech o překročení hranice.
Maříž byla sice do hraničního pásma zahrnuta již od roku 1951, ale zakázané pásmo bylo navrženo tak, aby se vyhnulo obci samotné a nemusela se vystěhovat. Situace se však radikálně změnila na počátku 70. let. Důvodem bylo, že na konci roku 1965 přestal být v drátěných zátarasech používán proud o vysokém napětí. Pohraniční stráž proto potřebovala „operační hloubku“, aby měla čas dostihnout uprchlíka po narušení signální stěny. To vedlo k posunutí drátěných zátarasů dále do vnitrozemí. V případě Maříže to znamenalo, že slaboproudý drátěný zátaras obkroužil vesnici z východní i západní strany, čímž vznikla unikátní „kapsa“ – Mařížský pytel. Do té doby vedly dráty za Maříží, ale po tomto posunu se obec ocitla zcela oplocená a vstup byl umožněn jen přes dvě střežené brány.
Tajemství auta se zataženými záclonkami
Maříž však měla i své temné tajemství, které se lidé bojí vyjasňovat dodnes. Čas od času obcí projelo auto se zataženými záclonkami z Československa do Rakouska. V tu chvíli se vojáci museli otočit zády a civilní zaměstnanci v ten den nešli do práce. Lidé se o tom raději s nikým nebavili, protože „člověk nevěděl“. Svědci vypovídají, že někdy jich odjelo v autě více, ale vrátilo se méně.
Předpokládá se, že tato záhadná činnost souvisela se zpravodajskou činností. Mohla ji provádět Pohraniční stráž, rozvědka Ministerstva vnitra (První správa Sboru národní bezpečnosti) nebo zpravodajská služba Československé lidové armády. Maříž, obklopená dráty a jen pár stovek metrů od hranice, byla pro podobné tajné operace ideální lokalitou.
Maříž: Unikátní případ s dobrým koncem
Příběh Maříže zní jako z jiného světa, snad z totalitních režimů, jako je Severní Korea, přesto se stal v samém srdci Evropy. Maříž sice nebyla jedinou obcí, která se ocitla za dráty (například Pohoří na Šumavě byla také vylidněna a zbourána poté, co se ocitla několik kilometrů za signální stěnou v 70. letech), ale byla jedinou obcí, která byla dokola oplocena, do které vedla střežená brána a hlavně, která nebyla vylidněna ani srovnána se zemí.
Na rozdíl od tisíců jiných obcí v pohraničí má Maříž nakonec překvapivě dobrý konec. Dnes se po obci rozhlédneme a spatříme mnoho domů, které jsou postupně opravovány, a ty, které se zachránit nepodařilo, jsou nahrazovány replikami. Jak je bez ironie a nadsázky řečeno: „Je tady krásně.“ Maříž je tak symbolickým svědectvím o absurdních opatřeních a tajných operacích, které se odehrávaly na železné oponě, a zároveň o nezdolnosti lidského ducha a síle obnovy.
Seznam použitých zdrojů:
Kudrna, Ladislav. Železná opona v Československu 1948–1989. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2010. ISBN 978-80-87211-43-3.
Jakl, Tomáš. Pohraniční stráž v letech 1945–1991. Praha: Ministerstvo obrany – Historický ústav Armády ČR, 2006. ISBN 80-7278-347-9.
Křen, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-692-6.
Vaněk, Miroslav. Orální historie a soudobé dějiny. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1270-2.
Archiv bezpečnostních složek
