Volby za socialismu: Politická fraška, 99% účast a strach, který nahradila euforie

Nedávno proběhly volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kde si voliči mohli vybírat z více než dvou desítek stran, hnutí a koalic. Představte si ale volby, ve kterých je na výběr jen jedna jediná strana, přesto přijde k urnám téměř každý a 99 % lidí ji „dobrovolně“ zvolí. Přesně takto vypadaly volby v Československu před rokem 1989.

Tyto volby byly v podstatě politickou fraškou, kterou ovšem tehdejší komunistický režim bral naprosto vážně. Jejich oficiálním cílem bylo dokázat, že lid jednotně stojí za Komunistickou stranou Československa (KSČ). Ve skutečnosti však demonstrovaly, jak dokonalým způsobem systém dokáže miliony lidí přinutit k předstírání souhlasu.

Po únoru 1948, kdy se komunisté chopili moci, se v Československu kompletně změnil princip voleb skončilo demokratické soutěžení stran. Místo toho vznikla takzvaná Národní fronta.

KSČ sice formálně nezakázala všechny ostatní politické strany, jako například Československou stranu socialistickou nebo Československou stranu lidovou, ale zcela je ovládla a podřídila si je. Všechny byly sdruženy v Národní frontě. Kromě nich zde figurovaly i různé společenské organizace pod taktovkou komunistů, například Revoluční odborové hnutí nebo Socialistický svaz mládeže.

Národní fronta pak před každými volbami sestavila jediný seznam kandidátů. Samotný výběr jmen byl naprosto nedemokratický a plně v režii KSČ, která si každého kandidáta pečlivě „vykádrovala“ a schválila.

Volič tak nepřistupoval k urně s otázkou koho zvolí, ale s otázkou, zda souhlasí s předloženým seznamem, nebo ne. Možnost volit někoho jiného jednoduše neexistovala. Nevedly se žádné kampaně ani debaty; lid měl přijít, odevzdat obálku a tím projevit souhlas.

Ačkoli se tento proces oficiálně nazýval svobodné a tajné volby, ve skutečnosti se jednalo o povinnost. Kdo nešel volit, vystavoval se podezření, že není loajální a něco skrývá nebo že se mu v socialistickém zřízení nelíbí.

Volby se konaly každé čtyři roky, obvykle o víkendu. Již týdny předem se na ulicích objevovaly transparenty s hesly jako „Volíme kandidáty Národní fronty“ nebo „Kdo nevolí je proti lidu“. Lidé často přicházeli hlasovat ve skupinách organizovaných z práce, škol nebo odborů. Volební místnosti byly slavnostně vyzdobené nechyběly portréty prezidenta, Rudé prapory a někdy i živé květiny, takže atmosféra připomínala spíše svátek než politické rozhodnutí.

U stolků seděla volební komise složená z místních členů KSČ. Ti přesně věděli, kdo už hlasoval a kdo ne, protože účast byla zapisována a kontrolována.

Každý volič dostal jediný volební lístek s kandidátkou Národní fronty. Kdo byl spokojen, lístek prostě vložil do obálky a vhodil do urny .

Ovšem ten, kdo chtěl na lístku někoho vyškrtnout nebo ho jakkoli upravit, musel jít za plentu. Samotný fakt, že někdo za plentu odešel, ovšem vzbuzoval pozornost. Komise si takového občana zapamatovala, dívali se na něj i sousedé, a mohly z toho vzejít určité nepříjemnosti.

Jakýkoli nesouhlas měl navíc mizivý dopad. Jedinou skutečnou formou protestu, která se považovala za hlas proti kandidátce, bylo vhození prázdné obálky, takzvaného bílého lístku.

K tak odvážnému kroku se ale odhodlal jen mizivý počet lidí, protože strach z následků byl příliš silný. Všichni věděli, že volební komise může při sčítání snadno identifikovat okres, kde se hlasy proti objevily, a Státní bezpečnost (StB) si nepohodlné osoby dokázala najít.

Samotné sčítání hlasů bylo víceméně jen formalitou. I kdyby se někde objevilo více hlasů proti, výsledky se na vyšších úrovních upravily tak, aby odpovídaly politickému zadání.

Oficiální výsledky, které druhý den otisklo Rudé právo, byly vždy triumfální a podobné výsledkům ve Severní Koreji.

Například ve volbách do federálního shromáždění v roce 1971 dosáhla volební účast 99,45 % a pro kandidáty hlasovalo 99,7 % voličů.

V roce 1986, pouhé tři roky před pádem režimu, byla účast 99,39 % a souhlas dosáhl neuvěřitelných 99,94 %.

Tato čísla pochopitelně neměla nic společného s reálnou náladou ve společnosti.

Proč komunistický režim, který měl moc pevně v rukou díky policii, armádě a StB, organizoval tak nákladnou a složitou šarádu? Důvodů bylo několik:

1.  Zdání legitimity:Volby měly vytvořit zdání, že vláda KSČ je založena na široké podpoře lidu. Pro domácí publikum to posilovalo pocit, že „všichni jsou pro“, a odrazovalo to případné odpůrce.

2.  Mezinárodní důkaz: Pro zahraničí, zejména v rámci sovětského bloku, to byl důkaz politické stability a jednoty.

3.  Kontrola a strach:Opakování volebního rituálu bylo demonstrací totální kontroly státu nad společností. Režim nutil každého občana k veřejnému projevu loajality a zároveň si ověřoval efektivitu svých kontrolních mechanismů.

4.  Prevence opozice:Tlak na veřejné hlasování posiloval nedůvěru mezi lidmi nikdo si nemohl být jistý, kdo ho sleduje což bránilo formování jakékoli organizované opozice. Volby tak byly nástrojem, jak udržovat společnost ve stavu strachu a poslušnosti.

Po pádu komunistického režimu během Sametové revoluce v listopadu 1989 se Československo konečně nadechlo. Klíčovým momentem přerodu se staly první svobodné parlamentní volby konané 8. a 9. června 1990.

Atmosféra byla naprosto odlišná od zinscenovaných rituálů totality panovala euforie, naděje a obrovský zájem veřejnosti. Lidé poprvé po 44 letech mohli reálně ovlivnit směřování své země.

Volební účast dosáhla neuvěřitelných 96,8 %, což byl jasný důkaz toho, jak moc si občané cenili nově nabyté demokracie. Místo jedné kandidátky si mohli vybírat ze širokého spektra politických stran a hnutí. Drtivě zvítězily hlavní síly revoluce Občanské fórum (v čele s Václavem Havlem) v české části a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Komunistická strana byla definitivně odstavena od moci.

Tyto volby nebyly jen technickým aktem, ale symbolickým potvrzením konce jedné éry a začátkem nové demokratické kapitoly. Proto je důležité si dnes, kdy máme možnost volit svobodně, připomínat, jak křehká tato svoboda vlastně je.

Zdroje:

Literatura: