Článek
Nouzové kolonie v Praze představovaly specifický fenomén, který výrazně poznamenal bydlení v hlavním městě především v meziválečném období a přetrval až do druhé poloviny 20. století. Tyto kolonie nebyly jen pouhým souborem provizorních staveb, ale zrcadlem hluboké bytové a sociální krize, která postihla Prahu po vzniku Československa.
Historický kontext a příčiny vzniku
Nouzové bydlení jako takové nebylo v Praze novinkou. Již na konci 19. století existovaly doklady o tom, že dělníci smíchovských dílen obývali opuštěné letohrádky a stavby. Ve druhé polovině 19. století dokonce dělníci přespávali přímo v prostorách továren, pravděpodobně ve skladech, což ani tehdy neodpovídalo žádným standardům bydlení.
Skutečné nouzové kolonie, jak je známe z meziválečného období, však začaly masivně vznikat po roce 1918. Hlavním důvodem byl enormní příliv obyvatel do Prahy za prací, umocněný tím, že Praha se stala hlavním městem nově vzniklého státu. Počet obyvatel vzrostl z 676 000 v roce 1922 (po vzniku tzv. Velké Prahy) na 850 000 v roce 1930 a v roce 1950 dokonce překročil jeden milion. Tento obrovský populační nárůst vedl k závažnému bytovému problému, který se městu nepodařilo komplexně vyřešit ani ve 40. a 50. letech.
Přestože vznikaly nové byty, nejednalo se o dostupné a levné bydlení, které by si mohli dovolit nízkopříjmoví nebo nezaměstnaní dělníci, kteří tvořili většinu obyvatel nouzových kolonií. Stát bydlení přímo nestavěl, pouze podporoval stavební ruch výhodnými půjčkami a daňovým zvýhodněním. Iniciativa tak spadla na bedra hlavního města a družstev. Nicméně ani družstevní bydlení nebylo pro kolonisty dostupné, jelikož vyžadovalo složení vstupní hotovosti, kterou neměli. Nově příchozí do Prahy tak měli jen malou šanci na nájemní bydlení a často byli odkázáni na to, aby si sami postavili provizorní obydlí, přespávali v noclehárnách nebo dokonce v jeskyních na periferii města.
Většina obyvatel nouzových kolonií byli nekvalifikovaní dělníci s hůře placenou prací nebo nezaměstnaní a jejich rodinní příslušníci, na rozdíl od kvalifikovaného dělnictva, pro které vznikaly například družstevní domky na Malvazinkách. Nouzové kolonie se nejčastěji nacházely v blízkosti průmyslových podniků, například ve Vysočanech, Hloubětíně a Jinonicích.
Typologie a výstavba kolonií
Pro pochopení fenoménu nouzových kolonií je důležité znát jejich typologii. Rozlišovaly se čtyři hlavní druhy:
1. Zahrádkářské kolonie: Vznikaly na pozemcích určených k zahrádkaření, kde majitelé tolerovali nouzové stavby (často je pronajímali). Příkladem je kolonie na Krejcárku. Nevýhodou byla často chybějící infrastruktura a nemožnost přihlášení k trvalému pobytu.
2. Kolonie na zakoupených pozemcích: Kolonisté si pozemky sami kupovali, většinou šlo o méně lukrativní, svažité nebo podmáčené parcely. Zde se mohli přihlásit k trvalému pobytu. Příkladem je kolonie Za horou v Hloubětíně.
3. Obecní kolonie (s pronájmem pozemků): Obec poskytla a pronajímala pozemky, ale o infrastrukturu se již nestarala.
4. Obecní kolonie (s infrastrukturou): Obec vybudovala pozemky i zázemí a infrastrukturu, například kolonie Arizona nebo Mexiko v Jinonicích.
Většina kolonií vznikala nelegálně. Pamětníci vzpomínají, že se často stavělo pod rouškou noci. Architektura byla velmi různorodá od dřevěných a plechových baráčků, přes vyřazené železniční vagóny (které se daly koupit od Československých drah za cca 600 Kč) až po zděné domečky. Často se začínalo malým domkem o jedné místnosti (10-15 m²), kde se odehrával veškerý život. Stěny se obvykle polepovaly novinami, aby neprofukovalo. Později, když si lidé našetřili, se stavby obezdívaly, včetně oněch vagónů. Na materiál se používalo levné, vyřazené dřevo nebo dokonce ukradené suroviny.
V roce 1926 existovalo na území Prahy 22 nouzových kolonií s přibližně 1400 nouzovými stavbami, k tomu 419 staveb volně rozesetých. V roce 1930 žilo v nouzových koloniích 15 000 obyvatel. V květnu 1951 bylo na území hlavního města 61 nouzových kolonií s odhadem 11 500 obyvateli žijícími ve 3000 celoročně obývaných stavbách.
Život v koloniích a společenské vztahy
Život v nouzových koloniích často připomínal venkovské prostředí, což nebylo náhodou, jelikož mnoho obyvatel pocházelo z venkova. Fungovaly zde silné sociální vazby, lidé si pomáhali, chovali domácí zvířectvo a pěstovali zeleninu na zahrádkách. Děti, které v koloniích vyrůstaly, na tento život často vzpomínaly idylicky, zdůrazňujíce volnost a blízkost přírodě.
Kolonie nebyly izolovanými komunitami; naopak, byl zde velmi rozvinutý spolkový život. Působily zde organizace jako Sokol, Orel, dělnická tělovýchova, divadelní spolky, cyklistické oddíly i baráčníci. Existovaly zde drobné živnosti jako trafiky a koloniály. Významnou roli hrála politická činnost, přičemž největší podporu zde nacházela Komunistická strana Československa (která bytovou krizi využívala k očerňování tehdejšího režimu), v menší míře pak sociální demokracie a národní socialisté. Nouzové kolonie byly celorepublikově politickým tématem, objevovaly se v předvolebních programech a řešily se v tisku i na schůzích zastupitelstva.
Na úrovni kolonií existovaly i výbory kolonistů a někde i vlastní řády, jako například na Krejcárku. Bezpečnost v koloniích je předmětem spekulací. Ačkoli dobové zmínky hovoří o obavách četníků a zvýšené kriminalitě, je možné, že šlo spíše o přibarvování reality a vytváření obrazu „ghetta“. Mnoho kolonií mělo exotické názvy jako Mandžurie, Čína, Arizona, Mexiko, Bosna nebo Rafanda, které byly pravděpodobně původně pejorativní a označovaly nepořádek či sváry.
Reakce města a dnešní podoba
Město se k nouzovým koloniím stavělo složitě. Ačkoli byly často nelegální a objevovaly se snahy o jejich demolici (např. kolonie Eden v roce 1930), představitelé Prahy si rychle uvědomili, že tímto způsobem problém nevyřeší, a tak byly kolonie spíše tolerovány. Město postavilo v letech 1919 až 1933 pouze 4090 bytů, což bylo naprostý nedostatek oproti odhadované potřebě 30 000 bytů.
Infrastruktura v koloniích se vyvíjela. Zatímco v zahrádkářských koloniích město zpočátku cesty ani vodu neřešilo, v obecních koloniích město infrastrukturu budovalo. Postupně se ale i v zahrádkářských koloniích objevovaly snahy o zvelebení, včetně budování cest, zavádění vodovodů a elektřiny, i když ve větší míře k elektrifikaci docházelo až po roce 1945.
Zánik a proměna kolonií
Problém nouzových kolonií přetrvával dlouho i po druhé světové válce. Ačkoli poválečný režim ideologicky odsuzoval nouzové kolonie jako „neblahé dědictví buržoazní meziválečné republiky“ a plánoval jejich likvidaci, kolonie zůstávaly a lidé v nich žili i v 70. letech. Některé kolonie byly zbourány v souvislosti s novou výstavbou (např. Jižní spojka), a jejich obyvatelé získali byty v panelových domech. Jiné kolonie „dožívaly“ a zanikaly přirozeně, nebo se administrativně proměnily z nouzových staveb na běžná popisná čísla.
Dnes již nelze hovořit o nouzových koloniích v původním smyslu. Zbytky některých kolonií, jako je například Za horou v Hloubětíně, Za drahou nebo Kotlaska, slouží k běžnému bydlení, rekreaci nebo jako zahrádkářské domečky. Často jsou k nepoznání od běžné zástavby, jelikož původní malé domky byly zatepleny, přístavbou zvětšeny do patra nebo zcela přestavěny. Mají zavedené sítě, auta před domy, a někteří majitelé si postavili i bazény. Z hlediska zachování původního rázu nouzové kolonie by se dnešním Slatiny mohly nejvíce blížit, avšak jejich osud je nejistý kvůli developerským projektům.
Na rozdíl od některých dělnických kolonií, které jsou památkově chráněné (např. Hejčín v Olomouci), žádná nouzová kolonie v České republice, jak se zdá, nemá dnes památkovou ochranu
Zdroje:
Dolejský, M., & Platil, D. (2025). Zmizelá Praha: Nouzové kolonie. Paseka.
ČT edu: Nouzové a dělnické kolonie v Praze
iRozhlas: Dřív slum, teď lukrativní bydlení… (2023)
