Alkohol a alkoholismus za socialismu: Boj, který soudruzi prohráli (než jim došlo pivo)

Problematika „nadměrného užívání alkoholu a alkoholismu“ představovala v socialistickém Československu hluboce zakořeněný sociální problém, který se navzdory opakovaným a často utajovaným snahám vlády nedařilo efektivně řešit. Alkoholismus ovlivňoval každodenní život, kde byla běžnou praxí situace popsaná jako: „přijdu domů, pustím bednu, dám si pivo, zmlátím ženu,“ což byla praxe natolik častá, že se jí v 60. letech zabývala i československá vláda.

Alkohol se pil prakticky všude. Řemeslníci často nefungovali bez piva, podnikové oslavy rutinně končily deliriem, a návštěva úřadu nebo lékaře se neobešla bez alkoholu v tašce. Problémy navíc neměli jen řemeslníci nebo vojáci, ale i příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB).

Snahy o potírání alkoholismu měly dlouhou tradici. Úplně první spolek zaměřený na boj proti alkoholismu vznikl už v roce 1905, a první protialkoholní léčebna byla založena o čtyři roky později. Ani fakt, že se proti alkoholu stavěl i Tomáš Garrigue Masaryk, však nepomohl. Čechoslováci hojně popíjeli celou první republiku a ještě víc za protektorátu. Po válce se situace s alkoholem zcela vymkla kontrole.

Překvapivě, ačkoliv se v zlomovém roce 1948 komunistická vláda soustředila primárně na upevňování moci, věnovala pozornost i řešení nadměrného užívání alkoholu. Již 15. dubna 1948 byl přijat zákon o potírání alkoholismu. Ten sice přinesl omezení, jako například možnost národních výborů zakázat prodej alkoholu v některé dny a zákaz prodeje mladistvým.

Zákon však obsahoval i kritickou výjimku: mladiství mohli kupovat alkohol, pokud jej kupovali pro dospělé osoby. To prakticky umožnilo zahájení konzumace alkoholu už od velmi nízkého věku. Ačkoliv se jednalo o dobrou snahu, v praxi zákon nic moc nevyřešil. Doba, kdy se po lidech chtělo, aby radostně pracovali, ale zároveň jim bylo diktováno, jak přesně mají žít, zpravidla vedla k alkoholismu.

Do roku 1956 zjistila vláda, že lidé pijí daleko víc než kdy dřív. Jelikož hrozilo, že by úplná prohibice v Československu mohla vyvolat povstání, rozhodli se soudruzi pro zdražení tvrdého alkoholu, jehož konzumace stoupala nejrychleji. Piva a vína se zdražení dotknout nemělo.

Akce, plánovaná na přelom března a dubna 1958, musela být přísně utajena, aby se zabránilo spekulacím, při nichž by si vedoucí prodejen a hostinští schovali alkohol stranou a následně na něm vydělávali „pod rukou“.

Bezpečnostní složky obsadily večer 31. března 1958 všechna prodejní místa, sklady, kantýny a hospody, kde se prodával tvrdý alkohol. Pod dohledem tak probíhala pečlivá inventarizace až do časných ranních hodin 1. dubna. Akce byla tak utajená, že o ní věděli jen vedoucí tajemníci krajských organizací KSČ a dokonce ani vedení obchodních organizací nemělo tušení.

Nevíra soudruhů v utajení byla tak velká, že na klíčové dny vyhlásili pohotovost pro všechny příslušníky veřejné bezpečnosti. Provozovny byly hodiny před zahájením akce střeženy hlídkami v civilu s pokynem, aby byly „opravdu nenápadné“. Zvýšení cen sice proběhlo úspěšně a ke vzpouře nedošlo, ale boj proti alkoholismu se brzy vrátil na začátek.

Už v roce 1961 začala spotřeba alkoholu opět stoupat. V roce 1968 vydal tehdejší náměstek ministra vnitra Milouš Jakeš nelichotivou a opět tajnou zprávu, která informovala o rekordním pití Čechů a Slováků.

Zpráva odhalila alarmující data:

Nový zákon proti alkoholismu z roku 1962 se ukázal jako dokonale neúčinný. Zavedl takzvané protialkoholní sbory, které měly zřizovat národní výbory jako akční nástroj pro řešení místních problémů (například upozorňovat na nadměrné popíjení na stavbách či nalévání mladistvým). V praxi však tyto sbory na mnoha místech vůbec nezačaly fungovat.

Selhala i opatření na ochranu rodin: zákon sice umožňoval odborové organizaci rozhodnout o vyplácení platu alkoholika jinému členu rodiny, ale v praxi se to stávalo jen výjimečně.

Vládní materiály z roku 1968 dokumentovaly rozsáhlé rodinné tragédie. Existovala celá řada žen, jejichž manželé nejenže propíjeli rodinný rozpočet, ale často docházelo k fyzickému násilí nebo dokonce k hrozbě zabití. Jedna z žen popsala, že její opilý manžel nad nimi šermuje s nožem, trhá peníze a pracovníci národního výboru se ho bojí, zatímco na VB jí řekli, ať přijde, až ji dorazí.

Vláda nakonec místo skutečného řešení schválila jen nic neříkající fráze. Ministru školství bylo doporučeno, aby skrze učitele zvýšil boj proti alkoholismu a zintenzivnil propagaci prodeje mléka na školách. Ředitelé filmu a televize měli snížit množství alkoholu na plátnech a přidat protialkoholní propagaci. Ministr potravinářského průmyslu měl zajistit výrobu „nového nealkoholického nápoje“, ideálně obdoby Coca-Coly . Tato opatření logicky vedla k tomu, že se situace nijak nelepšila .

Alkohol začal vážně narušovat i složky, které měly dohlížet na veřejný pořádek . Zpráva federálního ministerstva vnitra z roku 1976 uvádí příklady, kdy příslušníci Veřejné bezpečnosti bourali do sloupů veřejného osvětlení, kradli služební auta, aby si zajeli do vinárny, nebo zdemolovali Tatru 603 po přátelském popíjení.

Absurdita situace eskalovala v 80. letech. V roce 1981 například tři příslušníci VB opustili službu, převlékli se do civilu, popíjeli ve vinárně „Srdíčko“ a následně na hlavním nádraží v Praze prováděli svéráznou kontrolu cestujících, přičemž některým roztrhali jízdenky. Skončili ve vazbě. Podobně veselý byl případ nadstrážmistra, který se při bezpečnostní akci odešel najíst a během půl hodiny stihl vypít 2,5 deci rumu. Když se vrátil na stanoviště, omylem si sedl do právě kontrolovaného vozidla.

Žádná taktika boje nezabírala. Zatímco zdražení tvrdého alkoholu proběhlo tajně, pokusy o zvýšení cen piva se setkaly s lidovým odporem. V 80. letech totiž začaly prosakovat informace, že vláda plánuje zdražit „tekutý chléb“.

V Brně se 1. října 1984 uskutečnila „neuvěřitelná demonstrace“, kdy se sešlo několik desítek učňů, mladých dělníků a středoškoláků, kteří hlasitě vyjádřili nesouhlas s jakýmkoli zdražováním „národního nápoje“ . O události se nepsalo v novinách a neinformovala o ní ani televize. Tato událost zaskočila a znepokojila soudruhy.

Ironií osudu byla situace ve druhé polovině 80. let, kdy měly pivovary kvůli zastaralému zařízení problémy s vařením dostatečného množství piva. V létě dokonce musely snižovat kvalitu, aby pokryly poptávku. Hrozilo, že pivo zkrátka dojde.

Ačkoliv zdražení piva v roce 1984 nepřerostlo ve svržení režimu, hrozba nedostatku by mohla vést k událostem, které by místo Sametové revoluce byly nazvány: Pivní revolucí. Československo tak málem skončilo uchlastané a zároveň bez piva.

Zdroje:

Archiv bezpečnostních složek

Skála, Jaroslav – O alkoholismu. Brožura (1957). Diskuse o alkoholismu, osvětová publikace ministerstva, používaná pro zdravotní osvětu.

Alkoholismus se v Praze léčí už sedmdesát let… – článek ČT24 připomínající vznik protialkoholního oddělení Apolináře (rok 1948), proměny léčby a aktuální výzvy.