Článek
Život v socialistickém Československu byl pro většinu populace definován nedostatkem. Ten se netýkal pouze moderní elektroniky či exotického ovoce, ale i základních potřeb, jako byly kvalitní maso, dámské vložky nebo náhradní díly na auta. Ačkoliv oficiální platové ohodnocení bylo záměrně stlačeno k sobě rozdíl mezi platem lékaře a dělníka nebyl propastný, skrývala se za touto fasádou rovnostářství hluboká a systematická nerovnost.
Klíč k prosperitě: Postavení a konexe
Klíčem k lepšímu životu nebyly primárně peníze jako takové, ale především postavení, konexe a přímý přístup ke zdrojům. Komunistický režim si vytvořil vlastní elitu, kterou odměňoval za loajalitu a aktivní udržování celého systému v chodu. Tato privilegovaná skupina přitom nebyla jednotná, ale dělila se na několik vrstev s odlišnou mírou výhod.
Nomenklatura: Vládnoucí třída
Na absolutním vrcholu stála nomenklatura = vysocí funkcionáři KSČ, ministři, generálové armády a Státní bezpečnosti. Jejich výhody nespočívaly v hotovosti, ale v rozsáhlém systému služeb a přímého přístupu ke zboží a péči, o kterém si zbytek národa mohl nechat jen zdát.
- Bydlení:Zatímco běžné rodiny čekaly i deset let v pořadnících na malý byt v paneláku, nomenklaturní kádry získávaly luxusní byty v centrech měst nebo rovnou vily v prestižních čtvrtích, jako byly pražská Ořechovka či Hanspaulka. Tyto honosné nemovitosti často pocházely z konfiskací po roce 1948.
- Nakupování a péče: Pro nejvyšší elitu existovaly speciální, neveřejné obchody nabízející sortiment srovnatelný se Západem, od francouzských sýrů a koňaků po německou elektroniku. Zde se platilo běžnými korunami, avšak za zlomkové ceny. Stranické špičky a jejich rodiny využívaly i speciální zdravotnické zařízení zvané Sanops, kde měli k dispozici nejmodernější vybavení, nejlepší lékaře a dovozové léky, které v běžných lékárnách nebyly dostupné.
- Cestování:Zatímco pro 99 % populace byla snem dovolená v Jugoslávii nebo v rámci ROH (Revoluční odborové hnutí) u Máchova jezera či v Tatrách, nomenklatuře hranice neexistovaly. Mohli volně cestovat na Západ (často pod záminkou služebních cest) a jejich děti studovaly na zahraničních univerzitách, například v Moskvě.
2. Šedá zóna: Zlatokopové nedostatku
Druhou skupinou, která žila výrazně nad poměry, byli ti, kteří dokázali těžit z nedostatků plánované ekonomiky. Nebyli sice na vrcholu politické moci, ale ovládali cenný artikl: přístup k nedostatkovému zboží a cizí měně.
Sem patřili vexláci, kteří nelegálně skupovali valuty od turistů a směňovali je Čechoslovákům za pětinásobně vyšší kurz než oficiální. Vydělávali astronomické částky a řídili černý trh s bony. Ačkoli byli formálně stíháni, režim je často toleroval, neboť pomáhali udržovat v chodu systém Tuzexu, klíčový státní zdroj tvrdé měny.
Dále sem spadali v uvozovkách „socialističtí podnikatelé“ – lidé na pozicích, jako byl řezník, zelinář, vedoucí restaurace nebo automechanik. Tyto profese byly „zlatým dolem“, protože kontrolovaly distribuci vysoce žádaného zboží (kvalitní maso, čerstvá zelenina, originální náhradní díly). Jejich bohatství se neprojevovalo okatě jako u nomenklatury, ale spíše v moderně vybavených domácnostech, plné spíži a schopnosti „zařídit prakticky cokoli“.
3. Hvězdy režimu: Výkladní skříň socialismu
Specifickou kategorii tvořili vybraní umělci a sportovci (jako byl například Karel Gott). Ti sloužili jako výkladní skříň systému, dokazující jeho údajnou podporu talentuˇ
Mezi jejich privilegia patřilo to, že jako jedni z mála mohli legálně cestovat na Západ (na závody či turné) a část svých honorářů v západních měnách si mohli oficiálně ponechat. Díky tomu měli snadný přístup do Tuzexu bez nutnosti kontaktovat vexláky. Často jim byly přednostně přidělovány poukazy na automobily, větší byty, a jejich jméno jim otevíralo dveře ke službám a zboží.
Symboly statusu a luxusu
Život privilegovaných se odlišoval od běžného občana nejen plnými lednicemi, ale hlavně symboly, které definovaly jejich status.
Západní vozy byly absolutním symbolem nejvyššího postavení. Automobily značek Renault, Volvo, Mercedes či Fiat, zakoupené v Tuzexu, na silnicích okamžitě prozrazovaly, že jejich majitel patří k elitě. Obyčejné rodiny přitom čekaly roky na Trabant nebo Škodu 120.
V 70. a 80. letech se italské džíny (rifle) staly symbolem svobody a mladé kultury. V Tuzexu stály stovky bonů, což na černém trhu odpovídalo i celému měsíčnímu platu.
Domácnosti elit byly vybaveny špičkovou západní technikou: videorekordéry, barevné televize Grundik, Hifi věže od Philipsu nebo kuchyňské roboty, zatímco zbytek národa znal jen značky ETA a Tesla. I v oblasti rekreace panovala nerovnost zatímco chata byla pro mnohé únikem z šedivé reality, privilegovaní vlastnili luxusní chaty v atraktivních lokalitách, často postavené z nedostatkových materiálů sehnaných díky konexím.
Nerovnost jako nástroj kontroly
Nabízí se otázka, jak mohl režim, který hlásal boj proti buržoazii, tak okatou nerovnost tolerovat.
Odpovědí je, že privilegia byla hlavním nástrojem, kterým si režim zajišťoval věrnost svých klíčových lidí. Luxus a výhody fungovaly jako forma korupce, která elitu připoutala k systému. Funkcionáři a privilegovaní měli „co ztratit“, a proto byli ochotni režim bránit.
Strana nerozdělovala bohatství pouze v peněžní formě, ale hlavně v přístupu k němu . Tím, že rozhodovala, kdo dostane auto, byt nebo dovolenou, držela systém pevně v šachu. Ideologie byla často pouhým pláštěm pro ambice a touhy komunistických funkcionářů, kteří se v rámci systému naučili naplňovat touhu po pohodlnějším životě pro sebe a své rodiny.
Tento systém řízené nerovnosti zanechal v národní mentalitě hluboké jizvy, projevující se dodnes nedůvěrou v elity a pocitem, že skutečného úspěchu lze dosáhnout jen prostřednictvím podvodu či konexí.
Anketa
Seznam použitých zdrojů a literatury:
Kocourek, J. (2015). Nomenklatura a privilegia v Československu 1948–1989. Praha: Historický ústav AV ČR.
„Nomenklatura měla k dispozici nejen luxusní byty, ale i speciální obchody s dovozovým zbožím, které byly běžnému občanovi nedostupné.“ (Kocourek, 2015, s. 112)
Šik, M. (2010). Šedá ekonomika a černý trh v socialistickém Československu. Brno: Masarykova univerzita.
„Vexláci a socialističtí podnikatelé těžili z nedostatku zboží a zahraniční měny, čímž vznikala neoficiální ekonomická vrstva bohatých.“ (Šik, 2010, s. 85)
Novotný, P. (2012). Sportovci a umělci jako výkladní skříň socialismu. Praha: Academia.
„Umělci a špičkoví sportovci měli privilegovaný přístup k Tuzexu a mohli legálně cestovat na Západ.“ (Novotný, 2012, s. 57)
