Článek
Pro chlapa je úklid binární záležitost. Buď je to špinavé (0), nebo čisté (1). Není tam nic mezi. Pokud na lince nejsou drobky, ve dřezu není nádobí a podlaha nelepí, úkol je splněn. Je to logický proces: Vidím problém -> odstraním problém -> jdu si dát pivo. Efektivita je klíč. Nepotřebuju pět druhů hadříků (jeden na sklo, jeden na nerez, jeden na „hrubou špínu“). Můj táta umyl auto i psa stejným hadrem a všichni byli spokojení.
Dnešní doba ale z domovů udělala muzea. Instagramové profily „cleanfluencerek“ naučily naše ženy, že kuchyň nesmí vypadat, že se v ní vaří. Musí vypadat jako operační sál v soukromé klinice v Curychu. A běda tomu, kdo tento sterilní obraz naruší tím, že položí houbičku o pět centimetrů vedle.
Včera jsem měl volno. Žena vzala děti na kroužky. Rozhlédl jsem se po kuchyni – hora nádobí, zaschlá omáčka, chaos. Řekl jsem si: „Překvapím ji. Až přijde, bude to tu zářit.“ Pustil jsem se do toho. Myčku jsem naskládal stylem „mistr Tetrisu“ (nacpal jsem tam všechno, včetně těch velkých hrnců, které ona myje ručně). Linku jsem vzal univerzálním čističem (voněl po citrónu, fungoval skvěle). Podlahu jsem přejel vysavačem. Za 30 minut bylo hotovo. Kuchyň vypadala – objektivně vzato – čistě. Cítil jsem se užitečně. Mužně. Jako lovce, který místo mamuta složil k nohám své ženy prázdný dřez.
Žena přišla domů. Usmál jsem se a ukázal rukou: „Tadá!“ Její oči projely místnost jako laserový skener Terminátora. Úsměv nepřišel. Místo toho se jí stáhlo obočí. Přešla k lince. Přejela prstem po baterii. „Ty jsi to nevyleštil do sucha? Jsou tu kapičky.“ Pak otevřela myčku. To byl moment, kdy atmosféra klesla pod bod mrazu. „Proč je ten plastový box ve spodním koši? Roztaví se! A ty jsi dal nože špičkou nahoru? Chceš, abychom se pořezali?“ Následoval výslech ohledně houbičky (použil jsem tu na nádobí i na linku – smrtelný hřích) a utěrky (byla zmuchlaná, ne složená do komínku).
Neřekla „Díky, žes to udělal“. Řekla: „Teď to po tobě budu muset předělávat.“ A začala vyndavat nádobí z myčky a skládat ho znovu. Můj půlhodinový boj se špínou byl anulován. Byl jsem prohlášen za nekompetentního.
Víte, co mě na tom mrzí nejvíc? Ne to, že jsem „špatně“ utřel stůl. Mrzí mě ten vzkaz, který tím dostávám: Tvoje snaha nemá cenu, pokud není provedena přesně podle mého scénáře.
Já nevidím rozdíl mezi utěrkou z mikrovlákna a tou bavlněnou. Fakt ne. Vidím výsledek. Ona vidí proces. Vidí porušení pravidel, která si (často pod tlakem sociálních sítí) stanovila jako normu. Když mi řekne, že to musí předělat, říká tím vlastně: „Jsi v domácnosti jen host. Tohle je moje království a ty jsi nemehlo.“ A to bolí. Chtěl jsem jí darovat čas. Chtěl jsem jí ulevit. Místo toho jsem se stal dalším „dítětem“, po kterém se musí uklízet. Můj jazyk lásky je „udělám to, aby sis odpočinula“. Její jazyk lásky je „perfekcionismus jako štít proti chaosu světa“.
