Článek
Psala slušně. Že mě našla přes naši bývalou spolužačku Pavlu, že doufá, že se mám dobře, a jestli bych někdy nezašla na kávu. Prý by mi ráda něco řekla. Nemusela dodávat co. Věděla jsem to hned, a právě proto jsem tři dny neodpověděla. Člověk si ve třiašedesáti myslí, že školu už má dávno za sebou. Pak přijde jedna zpráva a zase stojí v šatně u háčku bez kabátu.
Na základce byla Renata hezká holka. Světlé vlasy, nové džíny z Tuzexu po tetě z Německa a pusa, která se nebála ničeho. Učitelé ji měli rádi, protože uměla být milá, když chtěla. Holky ji obdivovaly, kluci kolem ní chodili jako kolem výlohy. Já jsem byla tichá, hubená, nosila jsem po sestře předělané sukně a brejle, které mi pořád sjížděly z nosu.
Nezačalo to najednou. Nejdřív jen poznámky. Že mám boty jako od babičky. Že se tvářím jako účetní, i když mi bylo dvanáct. Že když čtu nahlas, polykám konce slov. Smála se u toho tak, že se smáli i ostatní. To je na takových dětech nejhorší. Nemusí vás mlátit. Stačí, že nastaví tón, a zbytek třídy se přidá, aby náhodou nebyl další na řadě.
Pak přišly věci, které se hůř vyprávějí, protože dospělému člověku znějí malé. Schované pouzdro. Přepsaná cedulka na lavici. Papírek s nakresleným krtkem, protože jsem prý koukala ze země jen přes brýle. Jednou mi holky v tělocviku odnesly sukni do klukovské šatny a já stála u lavičky v tričku a punčocháčích, dokud nepřišla učitelka. Renata se tenkrát nesmála nahlas. Jen stála u dveří a dívala se, jestli brečím.
Doma jsem o tom moc nemluvila
Máma měla dvě práce a tátu bolely záda. Doma se řešilo, jestli bude na uhlí, co uvařit z brambor a jestli mladší bratr zase nemá zánět průdušek. Když jsem jednou řekla, že se mi ve škole smějí, máma mi odpověděla, ať si jich nevšímám. Nemyslela to špatně. Jen neměla sílu chodit do školy řešit dívčí posměšky. A já jsem se pak naučila mlčet, protože mlčení bylo rychlejší.
Do školy jsem chodila s bolestí břicha. Ne každý den, ale často. Ráno jsem si dlouho zavazovala tkaničky, aby mi utekla tramvaj a přišla jsem až těsně před zvoněním. O přestávkách jsem chodila na záchod, i když jsem nepotřebovala. Na střední už jsem byla jinde, Renatu jsem neviděla, ale zvyk zůstával. Vejít do místnosti a nejdřív si spočítat, kdo se směje.
Život šel dál, jak se říká, když člověk nechce všechno rozebírat. Vdala jsem se, rozvedla, pracovala jsem v účtárně, vychovala syna a pak se naučila žít sama v bytě, kde mi nikdo nepřehazuje věci. Nebyla jsem nešťastná žena kvůli Renatě Černé. To by jí dávalo moc velký význam. Jen některé věci ve mně po ní zůstaly. Třeba to, že jsem dlouho neuměla nosit výrazné barvy, protože jsem čekala poznámku.
Nakonec jsem na tu kávu šla
Odepsala jsem jí krátce. Že můžeme ve středu v kavárně u nádraží. Vybrala jsem to místo schválně. Ne útulnou kavárnu s křesílky, kde se lidé dojímají nad minulostí. Jen obyčejný podnik se zákusky, hlukem od kávovaru a lidmi, kteří čekají na vlak. Kdyby to bylo moc nepříjemné, mohla jsem říct, že mi jede spoj. I když jsem nikam nejela.
Renata přišla přesně. Poznala bych ji, i kdyby neměla stejné oči. Vlasy měla kratší, obličej unavenější, na ruce prsten a kabelku položenou pečlivě vedle židle. Objala mě hned u stolu. Já jsem to objetí přijala, ale nevrátila jsem ho úplně. Asi si toho všimla, protože se posadila rychle a začala mluvit o počasí. O tom, že je pořád zima. O tom, že vlaky mají zpoždění. O ničem.
Objednala si cappuccino a větrník. Já jen černou kávu. Ruce se mi netřásly, spíš jsem měla sucho v puse. Renata se nakonec nadechla a řekla, že poslední dobou hodně myslí na staré věci. Prý se jí narodila vnučka, prý člověk začne přemýšlet, co po něm zůstane. Pak se mi podívala do očí a řekla: „Já jsem na tebe byla tehdy hrozná, viď?“
Čekala jsem omluvu. Nečekala jsem, jak bude vypadat
Řekla jsem: „Ano.“ Jen to jedno slovo. Renata přikývla a hned začala vysvětlovat, že byla mladá, hloupá, že doma to taky neměla jednoduché, že její táta pil a máma ji pořád srovnávala se sestrou. Poslouchala jsem ji. Nebylo mi to jedno. Dítě, které doma žije ve strachu, se někdy naučí dělat strach někomu jinému. To umím pochopit. Jenže pochopit není totéž jako zamést.
Pak řekla větu, kvůli které jsem věděla, proč jsem se toho setkání bála. „Já doufám, že mi odpustíš. Já to v sobě nosím už strašně dlouho.“ Řekla to měkce, skoro prosebně. Bylo mi jí v tu chvíli i líto. Jenže zároveň jsem cítila, jak se ode mě něco čeká. Že mám být hodná starší paní, položit jí ruku na ruku a říct, že to byla dětská hloupost. Že se nic nestalo. Že jsme přece všechny vyrostly.
Nic z toho jsem říct nemohla. Napila jsem se kávy a byla už studená. Řekla jsem jí, že si některé věci pamatuju pořád. Sukni v klukovské šatně. Papírek s krtkem. Den, kdy mi nalily vodu do aktovky a já doma tvrdila, že mi zmokla cestou. Renata zbledla. „To jsem udělala já?“ zeptala se. Nebyl v tom výsměch. Spíš strach. Odpověděla jsem, že někdy ona, někdy její parta. A že pro mě v tom tehdy nebyl velký rozdíl.
Nechtěla slyšet všechno
Chvíli jsme mlčely. U vedlejšího stolu se dvě ženy hádaly o slevovou kartičku a kávovar syčel tak nahlas, že se tím dalo schovat ticho mezi námi. Renata si otřela oko papírovým ubrouskem. Řekla, že ji to mrzí. Tentokrát jednodušeji. Bez dětství, bez táty, bez toho, co měla doma těžké. To znělo líp.
Pak ale znovu dodala, že si přeje, abych na ni nemyslela ve zlém. To už jsem se skoro usmála, ale ne hezky. Řekla jsem jí, že na ni nemyslím každý den. Že mám svůj život, svoje bolesti v kolenou, vnuka, který mi lepí samolepky na lednici, a sousedku, která nechává boty na chodbě. Renata není střed mého světa. Jen když se ozvala, otevřela skříňku, kterou jsem dávno nezamykala, protože jsem si myslela, že už do ní nikdo nepůjde.
Zeptala se mě, jestli jí tedy nemůžu odpustit. Neřekla to vyčítavě, spíš zoufale. A já jsem poprvé toho dne cítila klid. Ne velký, ne krásný, jen obyčejný pevný klid. Řekla jsem: „Já ti dneska nechci říct, že je všechno v pořádku. Protože pro mě nebylo.“ Renata sklopila oči k talířku. Větrník měla jen napůl snědený.
Odešla jsem bez scény
Nezvedla jsem se dramaticky. Dopila jsem kávu, zaplatila za sebe a řekla, že půjdu. Renata vstala taky. U dveří se mě zeptala, jestli se ještě někdy uvidíme. Nevěděla jsem. Řekla jsem jí pravdu: „Možná ne.“ Vypadala zraněně. To mi nebylo příjemné. Nejsem člověk, kterému dělá dobře cizí bolest. Jen jsem už nechtěla měnit svoje věty tak, aby ji nebolely.
Venku u nádraží foukal vítr a já jsem si zapnula kabát až ke krku. Čekala jsem, že budu naštvaná, ale nebyla jsem. Spíš unavená. Omluva není malá věc. Vážím si toho, že přišla. Jen mi připadalo zvláštní, že i po tolika letech jsem měla zase dělat to, co kdysi ve třídě: přizpůsobit se náladě někoho silnějšího. Tenkrát jsem se smála, aby nebyl problém. Teď jsem měla odpustit, aby se jí ulevilo.
Doma jsem si dala kabelku na židli a uvařila brambory k večeři. Syn mi volal kvůli víkendu a ptal se, jestli mám čas hlídat malého. Řekla jsem, že ano. Nevyprávěla jsem mu hned o Renatě. Až večer jsem otevřela starou krabici s fotkami, kterou mám dole ve skříni. Našla jsem třídní fotku ze sedmé třídy. Já sedím v první řadě, brýle moc velké, ruce složené na kolenou. Renata stojí za mnou a usmívá se.
Fotku jsem nevyhodila. Ani jsem ji nedala na lednici jako důkaz, že jsem něco překonala. Jen jsem ji vrátila do krabice. Pak jsem si vzala z prádelníku červený svetr, který jsem si koupila loni a skoro ho nenosila, protože je moc vidět. Druhý den jsem v něm šla do obchodu. Prodavačka u pečiva mi řekla, že mi ta barva sluší. Poděkovala jsem. A poprvé mě nenapadlo se hned omluvit, že je možná trochu křiklavá.
