Článek
Je mi dvaašedesát a většinu života jsem pracoval jako údržbář ve větší výrobní firmě. Nejsem zedník ani instalatér, který by si mohl na dveře pověsit ceduli a začít brát zakázky, ale za čtyřicet let jsem se naučil udělat skoro všechno, co člověk kolem bytu nebo domu běžně potřebuje.
Doma jsem si předělával koupelnu, pokládal podlahy, stavěl příčky, opravoval omítky a několikrát pomáhal známým s rekonstrukcí. Na věci, které neumím nebo na které je potřeba odborník, jsem si vždycky někoho zavolal.
Dcera Tereza to samozřejmě věděla.
Když si s manželem Lukášem koupili třípokojový byt po starších lidech, zavolala mi ještě ten večer. Byla šťastná. Několik let bydleli v nájmu a většinu peněz dávali stranou, aby měli vůbec šanci získat hypotéku.
Byt nebyl žádná katastrofa, ale bylo na něm vidět, že se do něj třicet let pořádně nesáhlo. Staré lino, hnědé dveře, kuchyňská linka s oprýskanými dvířky a koupelna, která pamatovala dobu, kdy se ještě vybíralo mezi béžovou a tmavě béžovou.
„Tati, my na kompletní rekonstrukci firmou nemáme,“ řekla mi Tereza.
Řekl jsem jí, že se nejdřív přijedu podívat.
V sobotu jsme tam stáli všichni tři. Lukáš měl v ruce metr, Tereza blok a já postupně otevíral skříňky, klepal na stěny a díval se, co by se dalo zachránit.
Původní plán byl docela rozumný.
Vymalovat, položit plovoucí podlahu, vyměnit několik dveří, složit novou kuchyň a trochu upravit koupelnu. Elektroinstalaci měl zkontrolovat můj bývalý kolega, který měl potřebnou kvalifikaci, a vodu jsme chtěli nechat na instalatérovi.
„Kdyby nám někdo pomohl hlavně s tou prací kolem, ušetříme strašné peníze,“ řekl tehdy Lukáš.
Nemusel mě dlouho přemlouvat.
Je to moje jediná dcera.
První víkendy jsme pracovali společně. Vytrhali jsme lino, odvezli starou kuchyň a sundali dveře. Lukáš se snažil, jenže pracoval v obchodě a často měl směny i v sobotu. Tereza chodila do práce přes týden a zároveň řešila jejich tříletého syna Matyáše.
Postupně tak většina práce zůstala na mně.
Nevadilo mi to.
V sobotu jsem vstával před sedmou, hodil do auta nářadí a jel k nim. Manželka Eva si ze mě dělala legraci, že mám na důchod natrénováno, protože jsem si našel druhé zaměstnání ještě předtím, než jsem skončil v prvním.
Některé dny jsem se vracel večer úplně vyřízený.
Jindy jsem tam jel i po práci.
Pamatuju si třeba jednu středu, kdy měla druhý den přijít kuchyň. Potřebovali jsme mít hotovou stěnu za linkou a Lukáš končil až večer. Přijel jsem po své směně, převlékl se do starých montérek a pracoval skoro do deseti.
Tereza mi přinesla pizzu a seděli jsme chvíli na zemi v prázdném obýváku.
„Tati, já nevím, jak ti to někdy vrátíme,“ řekla.
Zasmál jsem se.
„Tím, že mě pak necháte aspoň chvíli odpočívat.“
Tehdy by mě nenapadlo, že si na tu větu o několik měsíců později vzpomenu.
Rekonstrukce se samozřejmě protáhla.
Takové věci se protáhnou skoro vždycky. Něco nepřijde včas, něco nesedí a něco člověk při odkrytí zjistí úplně jinak, než čekal.
Podlaha v obýváku byla křivější, než jsme mysleli. U kuchyňské linky jsme museli posunout jednu skříňku, protože stěna nebyla rovná. Dveře do ložnice jsem dvakrát sundával, protože zárubeň neseděla tak, jak měla.
Nebylo všechno dokonalé.
To jsem věděl.
Když ale byli po téměř půl roce konečně nastěhovaní, byt vypadal podle mě moc dobře. Tereza byla nadšená. Matyáš běhal po prázdném pokojíčku a vysvětloval mi, kam si dá postel a kam velké auto.
Lukáš mi při stěhování podal ruku.
„Bez vás bychom to nedali.“
Měl jsem z toho dobrý pocit.
Nechtěl jsem peníze. Tereza se mi několikrát snažila zaplatit alespoň benzín nebo materiál, který jsem cestou kupoval, ale většinu drobností jsem odmítl.
Říkal jsem jí, ať si peníze nechají. Měli hypotéku, malého kluka a byt, do kterého ještě potřebovali spoustu věcí.
První problém se objevil asi za tři týdny.
Tereza mi zavolala, že se špatně zavírají dveře do ložnice.
Přijel jsem, seřídil je a bylo hotovo.
Potom se začala odlepovat jedna lišta u podlahy. Tak jsem ji opravil také.
Další věc už byla horší.
Pod dřezem se objevil malý únik vody a nasákla část dna kuchyňské skříňky. Spoj dělal instalatér, kterého jsme měli doporučeného přes známého, ale já jsem pak při montáži sifon sundával a znovu nasazoval. Nebyl jsem proto schopný s jistotou říct, jestli jsem něco neutáhl špatně já.
„Tohle klidně mohlo být po mně,“ řekl jsem Lukášovi.
Skříňka nebyla zničená úplně, ale pěkné to nebylo.
Nabídl jsem, že ji rozeberu a poškozené dno vyměním.
Lukáš tehdy řekl, že to zatím necháme.
Pak se asi měsíc nic nedělo.
Až jednoho pondělního večera mi od něj přišel e-mail.
V předmětu stálo jen: Reklamace závad – byt.
Nejdřív jsem si myslel, že mi něco přeposlal omylem.
Otevřel jsem přílohu.
Byl tam rozpočet od stavební firmy.
Dveře, podlahové lišty, část podlahy v předsíni, oprava silikonů kolem vany, demontáž několika kuchyňských skříněk, výměna poškozeného dna pod dřezem a několik dalších položek.
Celkem 67 840 korun.
Pod tabulkou byla krátká zpráva od Lukáše.
Napsal, že si byt nechali prohlédnout známým, který pracuje ve stavební firmě. Podle něj je část práce potřeba předělat. Lukáš dodal, že chápe, že jsem rekonstrukci dělal bez nároku na odměnu, ale zároveň očekával, že věci budou provedené správně.
Poslední věta mě zarazila nejvíc.
„Nechceme po tobě samozřejmě všechno, ale myslím, že by bylo fér se na nákladech nějak podílet.“
Seděl jsem u počítače a četl si to několikrát.
Eva si všimla, že jsem nějak ztichl.
Když jsem jí e-mail ukázal, naštvala se okamžitě.
„Tak jim pošli účet za půl roku práce.“
Řekl jsem jí, že nic posílat nebudu.
Nechtěl jsem se hádat.
Navíc jsem věděl, že některé věci opravdu nebyly perfektní. Jestli jsem špatně připojil sifon a kvůli tomu se poškodila skříňka, bylo normální, že mě to mrzelo.
Vadilo mi něco jiného.
Zavolal jsem Tereze.
Zvedla telefon až po chvíli.
„Víš o tom e-mailu?“ zeptal jsem se.
Chvíli mlčela.
„Jo.“
„A co si o tom myslíš?“
Řekla, že některé věci v bytě opravdu nejsou udělané dobře. Podlaha v předsíni se podle ní na jednom místě lehce zvedala a Lukáš byl naštvaný hlavně kvůli kuchyňské skříňce.
Snažil jsem se mluvit klidně.
„Teri, já klidně přijedu a co jsem udělal špatně, opravím.“
„Já vím, tati.“
„Tak proč mám před sebou rozpočet za skoro sedmdesát tisíc?“
Řekla mi, že Lukáš chtěl mít představu, kolik by opravy stály, kdyby je dělala firma.
V té chvíli jsem jí položil otázku, kterou jsem původně položit nechtěl.
„A kdyby vám celý ten byt dělala firma, kolik by stálo těch šest měsíců práce?“
Tereza zase mlčela.
Nechtěl jsem po ní odpověď.
Ve středu jsme se sešli u nich.
Lukáš měl rozpočet vytištěný na stole. Bylo na něm několik zvýrazněných řádků.
Ukázal mi podlahu, dveře i skříňku.
U některých věcí jsem mu musel dát za pravdu. Jedna lišta byla opravdu špatně uříznutá. Dveře se znovu lehce dotýkaly podlahy. Silikon v jednom rohu koupelny nevypadal dobře.
U dalších položek jsem ale nechápal, proč by se měly kompletně předělávat.
„Já neříkám, že jste nám nepomohl,“ řekl Lukáš. „Pomohl jste nám hodně. Ale když se něco udělá špatně, tak přece nezmizí odpovědnost jen proto, že to bylo zadarmo.“
Vlastně jsem rozuměl tomu, co tím myslí.
Kdybych mu při montáži rozbil televizi, také bych nemohl říct, že jsem ji věšel zdarma, a proto mě to nezajímá.
Jenže tohle mi připadalo jiné.
„Dobře,“ řekl jsem. „Co jsem pokazil, přijedu opravit. Materiál na to koupím. Jestli bude něco, co neumím opravit, domluvíme se. Ale peníze podle tohohle rozpočtu vám dávat nebudu.“
Lukáš se zatvářil nespokojeně.
Řekl, že nechce, abych to bral osobně.
A právě to mi připadalo skoro nemožné.
Půl roku jsem tam nebyl jako řemeslník.
Nebyla žádná objednávka, cena ani termín předání. Když chyběly šrouby, koupil jsem je cestou. Když potřebovali přijet v neděli, přijel jsem. Když Tereza neměla hlídání, nechal jsem práce a šel s Matyášem na hřiště, aby mohla něco zařídit.
Najednou jsme ale seděli u stolu nad papírem, který vypadal jako reklamace stavební zakázky.
Nezačal jsem jim vypočítávat hodiny.
Ani dnes nevím, kolik jich přesně bylo.
Možná tři sta. Možná čtyři sta. V některých týdnech jsem tam byl dvakrát, v jiných celý víkend. Vzal jsem si kvůli tomu i několik dnů dovolené.
Nechtěl jsem za ně zaplatit tehdy a nechtěl bych za ně zaplatit ani dnes.
Jen jsem nechtěl, aby se zpětně tvářilo, že jsme spolu těch šest měsíců měli obchodní vztah.
Nakonec jsme se domluvili, že věci, které jsem dělal já a které byly skutečně špatně, opravím.
Trvalo mi to dva víkendy.
Vyměnil jsem dno skříňky, upravil lišty, znovu seřídil dveře a podlahu v předsíni přijel zkontrolovat známý podlahář. Řekl, že není potřeba ji celou rozebírat. Stačilo upravit část u stěny, kde nebyla dostatečná mezera.
Lukáš už potom o penězích nemluvil.
Formálně se tedy vlastně všechno vyřešilo.
Jenže mezi námi něco zůstalo.
Dřív mi Lukáš několikrát do měsíce zavolal, když potřeboval s něčím poradit. Jaký koupit vrták, jak přidělat polici nebo proč mu u auta svítí nějaká kontrolka.
Po našem sporu volal mnohem méně.
A já jsem se také přestal automaticky nabízet.
Tereza se mi asi po měsíci omluvila.
Ne za to, že se ozvali kvůli závadám. V tom jsem jí ani omluvu nechtěl.
Mrzelo ji prý, že mi poslali rozpočet bez toho, aby se se mnou nejdřív normálně pobavili.
„Lukáš to nemyslel tak, že jsi pro nás něco zkazil schválně,“ řekla.
Věřil jsem jí.
Dokonce věřím, že ani Lukáš nechtěl být nevděčný. Viděl několik problémů v bytě, který je bude stát ještě dvacet let hypotéky, a začal je řešit stejně, jako by řešil problémy s firmou.
Možná právě v tom byl celý problém.
Já jsem ten byt půl roku viděl jako byt svojí dcery.
On se na něj v jednu chvíli začal dívat jako majitel, který hledá, kdo odpovídá za vady.
Oba pohledy dávají určitým způsobem smysl.
Jen se velmi špatně vejdou k jednomu kuchyňskému stolu.
Před pár týdny mě Tereza požádala, jestli bych jí nepomohl pověsit v dětském pokoji dvě nové skříňky.
Přijel jsem.
Matyáš mi držel krabičku s hmoždinkami a každé dvě minuty se ptal, jestli už může použít vrtačku. Tereza udělala kávu a Lukáš mi skříňky pomáhal přidržovat.
Bylo to skoro jako dřív.
Když jsme skončili, Lukáš se na ně několikrát podíval a řekl:
„Vypadá to dobře.“
Tentokrát jsem se jen usmál.
Nezeptal jsem se ho, jestli na ně chce záruku.
