Článek
„Volala máma. Pavel je na dialýze.“
Martin to řekl nad otevřenou lednicí.
Hledal hořčici.
Tak obyčejně začal rozhovor, kvůli kterému se poslední týdny doma hádáme skoro každý druhý večer.
„To je mi líto,“ odpověděla jsem.
A bylo.
Pavla nemusím. Ale nepřeju mu nic takového.
„Prý bude potřebovat transplantaci.“
„Aha.“
„Přemýšlel jsem, že bych se nechal vyšetřit.“
Pořád jsem nechápala.
„Kvůli čemu?“
Martin zavřel lednici.
„Jestli bych mu nemohl dát ledvinu.“
Podívala jsem se na něj a čekala, kdy se začne smát.
Nezačal.
„Ty chceš dát Pavlovi ledvinu?“
„Chci zjistit, jestli by to vůbec šlo.“
„Pavlovi.“
„Ano, Lucie. Pavlovi.“
Pavel je Martinův starší bratr.
A posledních patnáct let prakticky není součástí našeho života.
Nebývalo to tak.
Když jsem se s Martinem seznámila, byli skoro nerozluční. Pavel byl první, komu Martin zavolal, když jsme zjistili, že čekáme Ondru. Pomáhal nám stěhovat první byt a jednou s námi dokonce jel na dovolenou.
Dodnes mám fotku, kde oba stojí u Máchova jezera v naprosto příšerných plavkách a smějí se tak, že skoro nejdou poznat.
Pak spolu začali podnikat.
To byl konec.
Měli malou firmu. Nic velkého. Dělali rekonstrukce bytů.
První dva roky to fungovalo.
Třetí už ne.
Pavel chtěl firmu rozšířit, Martin byl opatrnější. Vzali větší zakázku, na které prodělali. Začali se obviňovat, kdo co slíbil, kdo co podepsal a kdo měl koho zastavit.
Když firma skončila, Martin několik let splácel dluh.
Pavel tvrdil, že zaplatil svůj díl.
Martin tvrdil opak.
Dodnes vlastně nevím, kdo měl pravdu.
Tehdy jsem samozřejmě stála za manželem.
Bylo nám něco přes třicet, měli jsme malé dítě, hypotéku a najednou výrazně méně peněz.
Viděla jsem Martina sedět po večerech nad účty.
Viděla jsem ho přestat spát.
A viděla jsem, jak pokaždé ztuhne, když mu zavolá bratr.
Jednou telefon položil a řekl:
„Pro mě skončil.“
A skutečně skončil.
Patnáct let.
Na Vánoce si poslali zprávu.
Na narozeniny někdy taky.
Když se potkali u tchyně, byli slušní.
Tím to končilo.
Proto mi připadalo absurdní, že člověku, kterému Martin léta nechtěl ani zavolat, najednou chce dát část svého těla.
„Požádal tě o to?“ zeptala jsem se.
„Ne.“
„Tak kdo? Máma?“
„Nikdo.“
„Tak proč to řešíš?“
Martin pokrčil rameny.
„Protože je to můj bratr.“
Tohle byla jeho odpověď na všechno.
Je to můj bratr.
Jako by patnáct let, kdy se podle něj jako bratr nechoval, najednou nic neznamenalo.
„Martine, ty vůbec víš, co taková operace znamená?“
„Ne. Proto se chci informovat.“
„Tak se informuj.“
To jsem ještě zvládla říct klidně.
Pak ale dodal:
„Už jsem se objednal.“
„Kam?“
„Na konzultaci.“
A ve mně něco prasklo.
„Takže ty ses rozhodl a teď mi to jen oznamuješ.“
„Nerozhodl.“
„Objednal ses.“
„Na konzultaci, Lucie. Ne na operační sál.“
„A proč jsi mi to neřekl předem?“
„Protože jsem věděl, jak budeš reagovat.“
Tohle je jedna z vět, které zaručeně způsobí, že zareagujete ještě hůř.
Hádali jsme se skoro hodinu.
Já mluvila o operaci, riziku a našich dětech.
Martin mluvil o tom, že zatím jen zjišťuje možnosti.
Nakonec jsem řekla něco, za co se teď trochu stydím.
„Tak hlavně že strejda Pavel dostane ledvinu. My se nějak zařídíme.“
Martin se na mě podíval.
„Jak jako zařídíme?“
„Kdyby se ti něco stalo.“
„Ty už mě pohřbíváš kvůli vyšetření.“
„Já nechci, abys dobrovolně chodil na operaci, kterou nepotřebuješ.“
„Já ji nepotřebuju.“
„Výborně. Tak nikam nechoď.“
„Potřebuje ji Pavel.“
A byli jsme zase na začátku.
Jeho bratr.
Moje obava.
Další den jsem několik hodin četla na internetu všechno, co jsem našla o živém dárcovství.
Neměla jsem to dělat.
Člověk, který se bojí, by neměl večer před spaním vyhledávat možné komplikace operací.
Ráno jsem Martinovi oznámila, že jsem proti.
Tentokrát už úplně otevřeně.
„Nechci, abys to dělal.“
Položil hrnek.
„Dobře.“
To mě překvapilo.
„Dobře jako že nepůjdeš?“
„Ne. Dobře jako že vím, co chceš.“
„Takže je ti jedno, co si myslím.“
„Není.“
„Tak proč to nebereš v úvahu?“
„Beru.“
„Nevypadá to.“
Pak řekl větu, která mě naštvala snad ještě víc než všechno předtím.
„Nemůžeš mít právo veta.“
Samozřejmě že nemůžu.
Jenže to se snadno řekne tomu, kdo má jít na operaci dobrovolně.
Z pohledu člověka, který má čekat doma, to vypadá trochu jinak.
Máme dvě děti.
Ondrovi je šestnáct a Kláře třináct.
Jednou večer nás zaslechla.
„Proč mluvíte o ledvině?“ zeptala se Klára.
Oba jsme ztichli.
Martin jí řekl pravdu.
Že je strejda Pavel nemocný a táta možná podstoupí vyšetření, jestli by mu mohl pomoct.
Klára chvíli přemýšlela.
„A to mu pak jedna zůstane?“
„Ano.“
„A stačí mu?“
„Ano.“
„Tak proč je máma naštvaná?“
Martin se na mě nepodíval.
Já ano.
Na třináctileté dítě se hrozně těžko vysvětluje, že věci mohou být zároveň správné i děsivé.
„Protože se bojím o tátu.“
Klára přikývla.
Tím pro ni byla věc vyřešená.
Pro mě vůbec.
Za pár dní Martin Pavlovi zavolal.
Poprvé po letech s ním mluvil déle než několik minut.
Pavel o jeho plánu nevěděl.
Když se to dozvěděl, odmítl ho.
„Co říkal?“ zeptala jsem se.
„Že jsem se zbláznil.“
Musím přiznat, že se mi ulevilo.
„Tak dobře.“
Martin se zamračil.
„Co je dobře?“
„Nechce to.“
„To neznamená, že se nenechám vyšetřit.“
Vybuchla jsem.
„Tak co ještě potřebuješ? On to nechce. Já to nechci. Jen ty jsi rozhodnutý zachránit člověka, kterého jsi patnáct let nesnášel.“
Martin zbledl.
„Já ho nikdy nesnášel.“
„Pro mě to tak vypadalo.“
„Tak ses dívala špatně.“
Tahle věta mě umlčela.
Protože možná měla něco do sebe.
Já byla celých patnáct let ta, která Martina utvrzovala, že má právo být na bratra naštvaný.
Když mu Pavel jednou napsal k narozeninám, řekla jsem, že se ozývá jen proto, aby měl čisté svědomí.
Když tchyně chtěla, aby spolu na Vánoce seděli u jednoho stolu, byla jsem první, kdo řekl, že Martin nemusí.
Pavla jsem postupně zařadila do škatulky člověka, který nám ublížil.
A už jsem ho z ní nikdy nevyndala.
Jenže to možná Martin udělal dávno přede mnou.
„Proč jsi mu tedy nikdy nezavolal?“ zeptala jsem se.
„Protože on nezavolal mně.“
„To myslíš vážně?“
„Jo.“
„Patnáct let?“
Martin se trochu pousmál.
„Jsme dva idioti.“
Poprvé jsem si uvědomila, jak směšně může rodinná nenávist vypadat zvenčí.
Dva dospělí chlapi čekají patnáct let, kdo zavolá první.
A pak jeden z nich onemocní.
Martin šel na první konzultaci.
Nezakázala jsem mu to.
Ale byla jsem protivná.
Přišel domů a chtěl mi něco vyprávět.
„Nechci to slyšet,“ řekla jsem.
Viděla jsem, jak ho to zasáhlo.
„Dobře.“
Šel do pracovny.
Asi po hodině jsem za ním přišla.
„Promiň.“
Přikývl.
Sedla jsem si vedle něj.
„Já se fakt bojím.“
„Já taky.“
To mě překvapilo.
Celou dobu vystupoval tak rozhodně, že mě nenapadlo, že by měl strach.
„Tak proč do toho jdeš?“
Dlouho nic neříkal.
„Nevím, jestli do toho půjdu.“
„Ale proč to vůbec zvažuješ?“
„Protože když to neudělám a Pavlovi se něco stane, budu si do konce života říkat, jestli jsem mohl.“
„A když to uděláš?“
„Možná si budu do konce života říkat, že jsem byl idiot.“
Zasmála jsem se.
Poprvé za několik týdnů.
Pak mi řekl něco, čemu jsem konečně rozuměla.
„Nechci mu dát ledvinu proto, aby mi odpustil. Ani proto, abych mu odpustil já.“
„Tak proč?“
„Protože nechci, aby poslední věc mezi námi byla ta blbá firma.“
To už nebylo hrdinství.
Ani rodinná povinnost.
Spíš obyčejný strach z toho, že něco zůstane navždy nedořešené.
Pavel mezitím Martinovi začal volat.
Ne každý den.
Jednou za týden.
Poprvé řešili dialýzu.
Podruhé mámu.
Potřetí spolu mluvili skoro hodinu a vůbec nevím o čem.
Minulou sobotu šli na pivo.
„Po patnácti letech?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
„A co si budete říkat?“
„Asi nic.“
Vrátil se po desáté večer.
„Tak?“
Sundal bundu.
„Pavel přiznal, že tehdy ve firmě udělal pár věcí blbě.“
„A ty?“
„Já taky.“
„To je celé?“
„Ne.“
„Co ještě?“
„Řekl, že moji ledvinu nechce.“
„A?“
Martin se na mě podíval.
„Řekl jsem, že o tom nerozhoduje jen on.“
Přetočila jsem oči.
„Vy jste fakt bratři.“
Martin se začal smát.
Pak jsem se smála i já.
Vyšetření pokračují.
Zatím vůbec není jisté, jestli by Martin mohl být vhodný dárce.
A ani když bude, neznamená to automaticky, že se pro darování rozhodne.
Já si pořád přeju, aby nemusel.
To se nezměnilo.
Kdyby mi dnes řekl, že do toho nejde, ulevilo by se mi.
Jen už Pavla nevnímám jako člověka, který po patnácti letech přišel pro část mého manžela.
Možná o ni nikdy ani nechtěl požádat.
Před pár dny zazvonil večer telefon.
Na displeji svítilo Pavel.
Martin byl ve sprše.
Dřív bych telefon nechala zvonit.
Tentokrát jsem ho vzala.
„Ahoj, Pavle. Martin teď nemůže. Chceš, aby ti zavolal?“
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Jo. Díky, Lucko.“
Byla to asi nejdelší věta, kterou jsme si za posledních deset let řekli.
Když Martin přišel z koupelny, oznámila jsem mu, že volal bratr.
„Cos mu řekla?“
„Že zavoláš zpátky.“
Usmál se.
A já jsem si uvědomila, že se pořád bojím operace úplně stejně jako na začátku.
Jen už nechci, aby se Martin rozhodoval podle mého strachu.
Protože jestli spolu ti dva po patnácti letech ještě něco mohou zachránit, možná to nakonec ani nebude potřebovat operační sál.
