Článek
„Emičko, ty už si ten knedlík radši nedávej.“
Alena to řekla způsobem, jako kdyby dceři připomínala, že si má vzít deštník.
Ema už měla ruku nad mísou.
Stáhla ji.
„Proč?“
„Ale nic. Jen už nejsi malá holčička.“
Tchyně se usmála.
„Za chvíli se začneš chtít líbit klukům.“
Ema zrudla.
Michal dál jedl.
Já ne.
„Aleno, nech ji, ať si dá, kolik chce.“
„Vždyť jí nic nezakazuju.“
„Tak proč to komentuješ?“
Tchyně protočila oči.
„Ježíšmarjá, Lenko, to byl vtip.“
Ema si druhý knedlík nevzala.
Bylo jí dvanáct.
Ještě před rokem jsem měla doma dítě, které bylo schopné vyběhnout ven v jedné ponožce a vůbec neřešit, jak vypadá.
Teď dokázala dvacet minut stát před skříní.
Jednou si vzala tričko, pak ho sundala, oblékla si mikinu, zase ji sundala a nakonec odešla ve vytahané mikině svého bratra.
„Proč si nevezmeš to nové tričko?“ zeptala jsem se.
„Nechci.“
„Vždyť se ti líbilo.“
„Už ne.“
Nevěnovala jsem tomu pozornost.
Pak přišly další návštěvy u babičky.
„Ty máš nějaké tvářičky.“
„Ale z tebe roste ženská.“
„Já bych ti ty legíny nekupovala, jsou v nich strašně vidět nohy.“
Každá věta sama o sobě vypadala skoro nevinně.
Když jsem je pak opakovala Michalovi, díval se na mě, jako kdyby čekal pokračování.
„A?“
„Jaké a?“
„Co přesně je na tom tak strašného?“
„Komentuje její tělo.“
„Moje máma komentuje tělo úplně každému.“
To nebyla obhajoba, kterou bych očekávala.
„A to je dobře?“
„Neříkám, že je. Jen to není útok na Emu.“
„Emě to může být jedno, jestli je to útok.“
Michal si povzdechl.
„Prosím tě, nedělej z toho poruchu příjmu potravy jenom proto, že máma zmínila knedlík.“
To mě naštvalo.
Protože přesně to jsem nedělala.
Tehdy ještě ne.
Jenže pak jsem jednoho večera přišla do kuchyně.
Ema stála před otevřenou lednicí s jogurtem v ruce.
Dívala se na zadní stranu kelímku.
„Co studuješ?“
Lekla se.
„Nic.“
„Složení?“
„Kalorie.“
Řekla to naprosto normálně.
Mně normálně nebylo.
„Proč počítáš kalorie?“
„Nepočítám.“
„Tak proč je čteš?“
Pokrčila rameny.
„Holky ve třídě to dělají.“
„Které holky?“
„Mami.“
„Jen se ptám.“
Jogurt vrátila do lednice.
„Už ho nechci.“
„Kvůli těm kaloriím?“
„Ne!“
Vzala si sklenici vody a odešla.
Stála jsem v kuchyni a samozřejmě okamžitě si vzpomněla na Alenu.
Od té chvíle jsem začala dělat něco, o čem jsem byla přesvědčená, že je správné.
Hlídala jsem Emu.
Jen opačně než tchyně.
„Proč jsi nesnědla svačinu?“
„Nechceš ještě těstoviny?“
„Dáš si zmrzlinu?“
„Určitě nemáš hlad?“
Když si vzala druhou sušenku, skoro jsem demonstrativně nekoukala.
Když si nevzala dezert, všimla jsem si toho okamžitě.
Asi po týdnu po mně vyjela.
„Můžeš už přestat řešit, co jím?“
Zůstala jsem zaražená.
„Já to neřeším.“
„Řešíš.“
„Jen se ptám, jestli nemáš hlad.“
„Pořád.“
„Protože mám o tebe starost.“
„No tak neměj.“
Práskla dveřmi pokoje.
Večer jsem si sedla na postel k Michalovi.
„Možná jsem to přehnala.“
„Co?“
„S tím jídlem.“
Čekala jsem, že využije příležitosti a řekne, že mi to říkal.
Neudělal to.
„Proč?“
Vyprávěla jsem mu o jogurtu.
Poprvé trochu znejistěl.
„Kalorie řeší dneska všechny děti.“
„To tě uklidňuje?“
„Ne. Jen říkám, že to nemusí být kvůli mámě.“
V tom měl pravdu.
Ema má internet, spolužačky a svět plný dokonale upravených holek.
Tchyně určitě nevynalezla nejistotu dvanáctiletých děvčat.
Jen jsem neviděla důvod, proč k ní přidávat další hlas.
Zeptala jsem se Emy přímo.
Bylo jí to nepříjemné.
Mně taky.
„Vadí ti, když babička komentuje tvoje tělo?“
Pokrčila rameny.
„Asi.“
„Co znamená asi?“
„Prostě je to trapný.“
„Řekla ti něco, o čem nevím?“
Chvíli mlčela.
„Minule říkala, že mám po tobě zadek.“
Zarazila jsem se.
„To řekla?“
„Ne úplně.“
„Jak teda?“
Ema protočila oči úplně stejně jako její babička.
„Že jsem zdědila ženské tvary z tvojí strany.“
Ano.
To znělo přesně jako Alena.
„A vadilo ti to?“
„Mami, já nechci, aby všichni pořád řešili můj zadek.“
Pak dodala:
„Ani ty.“
To mě zastavilo.
„Já ho neřeším.“
„Ale pořád řešíš, jestli jím.“
Měla pravdu.
Ve snaze zabránit tomu, aby dcera začala přemýšlet o jídle, jsem jí jídlo připomínala několikrát denně.
Slíbila jsem, že přestanu.
A zavolala jsem Aleně.
„Chtěla bych tě o něco poprosit.“
„Copak?“
„Neřeš před Emou její postavu. Ani jídlo.“
Několik vteřin ticho.
„Já snad něco provedla?“
„Nejde o jeden konkrétní případ.“
„Tak o co jde?“
„O ty poznámky.“
Začala je vyjmenovávat za mě.
„Takže už nesmím říct, že jí něco sluší?“
„To můžeš.“
„Nesmím jí říct, že z ní roste ženská?“
„Radši ne.“
„A že nemá jíst pět dortů?“
„Jedla někdy pět dortů?“
„To byl příklad.“
Bylo jasné, že se nikam neposouváme.
Nakonec řekla:
„Já to s ní myslím dobře.“
A právě tomu jsem věřila.
Alena celý život bojuje s váhou.
Zkoušela dělenou stravu, krabičkové diety, nejíst po páté, nejíst pečivo a období, kdy chodila všude s plastovou dózou vařených vajec.
„Já se od puberty trápím,“ řekla mi. „Kdyby mě máma víc hlídala, třeba bych nemusela.“
„A co když by ses trápila právě proto, že tě hlídala?“
Ticho.
„Ty tomu nerozumíš.“
Možná ne.
Domluvily jsme se alespoň na jedné věci.
Před Emou žádné komentáře k postavě.
Když jsme k ní přijeli následující neděli, vydržela přesně hodinu.
Pak vytáhla bábovku.
Ema si ukrojila kus.
Alena se nadechla.
Já se na ni podívala.
Zavřela pusu.
Michal si toho všiml.
„Takhle to bude pokaždé?“ zeptal se mě cestou domů.
„Jak?“
„Že budeš hlídat každý pohled mojí mámy?“
„Já nic neřekla.“
„Právě. Vy dvě jste spolu vedly celé odpoledne nějakou tichou válku.“
„Protože se musela ovládat, aby nekomentovala kus bábovky.“
„Nebo protože věděla, že čekáš, až něco řekne.“
To mě naštvalo.
„Takže problém jsem já.“
„Ne. Jen už vůbec nevím, co po ní chceš.“
„Aby nechala naši dceru na pokoji.“
„Ona ji má ráda.“
„To se nevylučuje.“
Pak Michal řekl:
„Ema prostě není úplně drobná.“
V autě bylo najednou ticho.
„Prosím?“
„Neříkám, že je tlustá.“
„Tak co říkáš?“
„Nic. Jen že možná máma vidí, že má sklony po vaší straně.“
Nevím, jestli mě víc ranilo to, co řekl o dceři, nebo o mně.
„Takže už to vidíš taky.“
„Co?“
„Její problém.“
„Nemá žádný problém.“
„Tak proč mluvíš o sklonech?“
Michal se naštval.
„Protože se s tebou nedá mluvit normálně!“
Ema seděla vzadu.
Mysleli jsme, že má sluchátka.
Neměla.
„Já nejsem tlustá,“ ozvala se.
Oba jsme zmlkli.
Otočila jsem se.
„Nikdo neříká, že jsi.“
„Tak proč to furt řešíte?“
Michal zbledl.
„Emi…“
„Babička řeší moje nohy. Máma řeší, co jím. A teď to řešíš i ty.“
Nikdo jsme nevěděli, co říct.
Ema si nasadila sluchátka.
Zbytek cesty jsme mlčeli.
Doma šla rovnou do pokoje.
Michal si sedl v kuchyni.
„To jsem posral.“
Neměla jsem potřebu ho opravovat.
Asi po deseti minutách šel za Emou.
Nevím přesně, co spolu řešili.
Byl tam skoro půl hodiny.
Když se vrátil, vypadal, jako kdyby dostal facku.
„Řekla mi, že si k mámě schválně bere volné mikiny.“
Tohle jsem nevěděla.
„Proč?“
„Protože pak babička míň komentuje její břicho.“
Sedla jsem si.
Najednou už nešlo o knedlík.
Ani o jednu necitlivou větu.
Naše dcera přemýšlela před návštěvou babičky, v čem bude její tělo nejméně vidět.
Michal zavolal mámě sám.
Nebylo to příjemné.
Slyšela jsem jen jeho stranu.
„Ne, mami.“
„Vím, že jsi to tak nemyslela.“
„Nejde o Lenku.“
Pak dlouhé ticho.
„Protože mi to řekla Ema.“
To byla věta, po které tchyně přestala argumentovat tak hlasitě, že jsem ji slyšela i přes telefon.
Nevím, co přesně jí Michal řekl dál.
Jen vím, že se jeho máma rozbrečela.
Pak se naštvala.
Pak se rozbrečela znovu.
Druhý den zavolala Emě.
Byla jsem v kuchyni a slyšela jen útržky.
„Já vím.“
„Neměla jsem.“
„Protože jsem hloupá.“
Ema něco odpověděla.
Pak se smála.
Když skončily, zeptala jsem se:
„Co babička?“
„Omluvila se.“
„A?“
Pokrčila rameny.
„V pohodě.“
Dvanáctileté děti mají někdy úžasnou schopnost uzavřít věc, nad kterou dospělí tři týdny vedou rodinnou válku.
Jenže tím všechno nezmizelo.
Při další návštěvě se Alena několikrát zarazila uprostřed věty.
Jednou začala:
„Emičko, jestli budeš pořád…“
Zastavila se.
„Co?“
„Nic. Jestli budeš pořád takhle krásně kreslit, budeš jednou slavná.“
Byla to zoufalá záchrana.
Všichni jsme to věděli.
Ema se začala smát.
Tchyně taky.
Já jsem tentokrát nic neřekla.
Když Alena položila na stůl koláč, Ema si vzala dva kusy.
Nikdo se na její talíř nedíval.
Tedy já ano.
A právě v tu chvíli jsem se přistihla.
Dívala jsem se, jestli si opravdu vzala dva.
Jestli jí.
Jestli je všechno „v pořádku“.
Rychle jsem sklopila oči.
Možná bude trvat déle, než jsem čekala, než se všichni odnaučíme Emu pozorovat.
Babička, která má strach, aby jednou nebyla tlustá.
Táta, který celý život považoval podobné poznámky za normální.
A máma, která ji tak moc chtěla chránit, až začala sledovat každé sousto z druhé strany.
Ema mezitím jedla koláč a vyprávěla dědovi něco o škole.
Pak se podívala na mě.
„Mami, chceš taky?“
Ukázala na druhý kousek na talíři.
„Ne, díky.“
Zvedla obočí.
„Kolik má asi kalorií?“
Na vteřinu jsem ztuhla.
Pak se začala smát.
„Dělám si srandu.“
Hodila si poslední sousto do pusy.
A tentokrát jsme se zasmáli všichni.
I babička.
