Článek
Když jsem Tomášovi poprvé řekla slovo vasektomie, zrovna mazal chleba Lučinou.
Ani se na mě nepodíval.
„Ne.“
„Co ne?“
„Nepůjdu.“
„Vždyť ani nevíš, co chci říct.“
„Vím. A nepůjdu.“
Bylo pondělí ráno, kolem kuchyňského stolu pobíhaly tři děti a já vlastně vůbec nechápu, proč jsem to vytáhla zrovna tehdy. Asi proto, že jsem na to myslela už několik dní.
Je mi devětatřicet, Tomášovi jednačtyřicet a jsme spolu šestnáct let. Máme jedenáctiletého Matěje, sedmiletou Elišku a skoro tříletou Aničku.
Anička byla plánovaná. To říkám schválně, protože když si stěžuji, jak moc mě poslední těhotenství vyčerpalo, Tomáš občas připomene: „Ale vždyť jsme ji chtěli.“
Ano. Chtěli.
To přece neznamená, že bych si těch devět měsíců někdy zopakovala.
Bylo mi špatně skoro do šestého měsíce. Poslední týdny mě bolelo úplně všechno a porod skončil akutním císařským řezem. Nic tragického. Jsme obě zdravé a dneska kolem mě Anička běhá od rána do večera.
Jen já od té doby vím jednu věc naprosto jistě.
Další dítě nechci.
Tomáš také ne.
Mohlo by se tedy zdát, že máme vyřešeno.
Nemáme.
Před dětmi jsem skoro deset let brala antikoncepční pilulky. Mezi dětmi jsme používali různé metody podle toho, jestli jsme další miminko chtěli, nechtěli nebo jsme si nebyli jistí.
Po Aničce jsem Tomášovi řekla, že hormony už brát nechci.
„V pohodě,“ odpověděl.
A opravdu s tím žádný problém neměl.
Koupil kondomy.
První krabičku dokonce nějaké extra tenké, které stály skoro čtyři stovky, protože prý když už, tak už.
Dělala jsem si z něj legraci, jestli jsou pozlacené.
Pak nám jeden praskl.
Byla to vteřina. Tomáš zanadával, já šla do koupelny a tím to pro něj v podstatě skončilo.
Pro mě ne.
Dalších deset dní jsem počítala.
Kdy jsem měla poslední menstruaci. Kdy by měla přijít další. Jestli mě bolí prsa normálně, nebo „nějak jinak“. Jestli mi není ráno trochu špatně.
Těhotenský test jsem si koupila v drogerii cestou z práce. Dala jsem ho do tašky pod prací gel a sáček jablek, jako kdybych pašovala něco zakázaného.
Byl negativní.
Tomášovi jsem o něm řekla až o několik týdnů později.
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„A co bys dělal?“
„Nevím. Byl bych s tebou.“
Možná by byl.
To mu nechci upírat.
Jenže on těch deset dní mohl normálně fungovat. Já měla pokaždé, když mě trochu píchlo v břiše, pocit, že se mi celý život může zase otočit vzhůru nohama.
Začala jsem proto hledat jiné možnosti.
Tělísko se mi nelíbilo. Hormony jsem nechtěla. A pak jsem několik večerů pročítala informace o vasektomii.
Přišlo mi to vlastně logické.
Máme tři děti. Oba říkáme, že další nechceme. Já za sebou mám roky antikoncepce, tři těhotenství a tři porody.
Tentokrát by mohl něco udělat on.
Mně ta úvaha připadala dokonale fér.
Tomášovi vůbec.
„Do sebe řezat nenechám,“ zopakoval večer, když jsem to otevřela znovu.
„Ale já po tobě nechci transplantaci srdce.“
„Je mi jedno, co to je.“
„Tak si o tom aspoň něco přečti.“
„Proč? Abych zjistil, že mám chtít něco, co nechci?“
To mě vytočilo.
„Víš, kolikrát se kvůli dětem něco dělalo s mým tělem?“
V tu chvíli se naštval i on.
„Počkej. To jsme ale ty děti snad chtěli oba.“
„To ano.“
„Takže mi teď nebudeš předhazovat, že jsi je porodila.“
A tady musím uznat, že měl částečně pravdu.
Možná jsem mu je předhazovala.
Ne děti samotné. Ale všechno kolem nich.
Byla jsem přesvědčená, že po těch letech mám jakýsi pomyslný nárok říct: Teď jsi na řadě ty.
Jenže lidské tělo asi není směnný obchod.
Já tři porody, ty jednu vasektomii a jsme si kvit.
„Je to moje tělo,“ řekl nakonec Tomáš. „Ty mi nemůžeš říct, co s ním mám dělat.“
Strašně mě ta věta naštvala.
Přitom je pravdivá.
Další večer jsme spolu skoro nemluvili.
Třetí večer chtěl Tomáš sex.
Já ne.
„Ty se zlobíš?“
„Ne.“
„Tak co je?“
Nevěděla jsem, jak mu vysvětlit, že na něj nejsem naštvaná tak, že bych ho chtěla trestat.
Jen jsem najednou při každém sexu myslela na těhotenství.
Na test.
Na dvě čárky.
Na to, jak bych ve čtyřiceti znovu skládala kočárek do kufru a vstávala třikrát za noc.
„Prostě nemám chuť,“ řekla jsem.
Tomáš se odtáhl.
„Takže když si nenechám udělat vasektomii, nebude sex.“
„To jsem neřekla.“
„Ale přesně to děláš.“
Tentokrát jsem si nebyla jistá, jestli nemá pravdu.
Další týden jsme se kvůli tomu pohádali znovu. Tentokrát kvůli úplné hlouposti.
Došly kondomy.
Tomáš řekl, že je koupím cestou z práce, protože jde kolem lékárny.
„Proč já?“
„Protože jdeš kolem lékárny.“
„Ty jedeš kolem supermarketu.“
„Ježíši, Jano, tak je koupím.“
„O to nejde.“
„Tak o co teda jde?“
A přesně v tom byl náš problém.
Já už vlastně nevěděla, o co jde.
O vasektomii?
O kondomy?
O strach z těhotenství?
Nebo o to, že mám po šestnácti letech pocit, že téma antikoncepce nějak přirozeně vždycky skončí u mě?
Tomáš nakonec kondomy koupil.
Položil je večer na noční stolek trochu demonstrativně.
Dva týdny tam zůstaly neotevřené.
Jednou v sobotu jsme vezli děti k jeho rodičům. Cestou zpátky jsme měli poprvé po dlouhé době skoro hodinu sami pro sebe.
Tomáš řídil a najednou řekl:
„Já se té vasektomie bojím.“
Tohle mi nikdy předtím neřekl.
Vždycky mluvil o tom, že ji nechce. Že je to nesmysl. Že do něj nikdo řezat nebude.
Ale ne že se bojí.
„Čeho?“
„Nevím. Že se něco pokazí. Že to bude bolet. Že už pak nebudu…“
Nedokončil větu.
„Chlap?“
„Nejsem debil.“
„To jsem neřekla.“
„Ale trochu sis to myslela.“
Možná ano.
A najednou mi ho bylo líto.
Ne proto, že bych změnila názor.
Pořád si myslím, že by bylo fér, kdyby o vasektomii alespoň vážně uvažoval.
Ale poprvé jsem pochopila, že zatímco já celou dobu slyšela jeho „ne“ jako pohodlnost, on za ním možná schovával obyčejný strach.
Řekl, že si o tom něco přečte.
Ne že na zákrok půjde.
Jen že si něco přečte.
A já jsem slíbila, že už na něj nebudu tlačit.
Jenže ani tím se všechno nevyřešilo.
Já totiž pořád nechci hormony. On pořád nechce vasektomii. A oba pořád nechceme čtvrté dítě.
Kondomy máme v šuplíku.
Používáme je.
Jen už se nedokážu tvářit, že je tím celá věc vyřešená.
Možná má Tomáš pravdu, že nemám právo rozhodovat o jeho těle.
Ale stejně tak mám právo rozhodnout o tom svém.
A tak teď poprvé za šestnáct let řešíme otázku, kterou jsme měli možná řešit už dávno:
Když dítě nechceme oba, proč jsem měla celé roky pocit, že hlavně já musím zařídit, aby nepřišlo?
