Článek
První měsíc po odstěhování Terezy jsem jí skoro každý den psala.
Ne žádné důležité zprávy.
„Nezapomněla sis modrou bundu?“
„Máš tady nabíječku.“
„Dělám svíčkovou, nechceš si přijet pro krabičku?“
Tereza ze začátku odpovídala.
Pak už většinou jen poslala srdíčko.
Jednou mi napsala:
„Mami, já hlady neumřu.“
Myslela to jako legraci.
Mně to přišlo líto.
Je mi jednapadesát let. Petrovi, mému manželovi, třiapadesát. Máme dvě dospělé děti.
Michal už tři roky žije v Brně a letos v únoru se odstěhovala i šestadvacetiletá Tereza. Ne někam daleko. Bydlí asi patnáct minut autem od nás.
Přesto se náš dům úplně změnil.
Najednou v něm nebyl nikdo, kdo by se mě ptal, jestli jsem neviděla jeho klíče.
Nikdo nepřišel v půl jedenácté večer do kuchyně s větou, že má strašný hlad.
Nikdo mi neposílal z horního patra zprávu, jestli jsem koupila šampon.
První týden byl zvláštní.
Druhý smutný.
Třetí už byl podle Petra fantastický.
„Slyšíš to?“ zeptal se mě jednou večer.
Seděli jsme v obýváku.
Poslouchala jsem.
„Co?“
„Nic.“
Usmíval se.
„To je nádhera.“
Petr si prázdný dům užíval způsobem, který mě zpočátku skoro urážel.
V sobotu spal do devíti.
Koupil nám lístky do divadla na všední den, aniž by řešil, kdo bude doma.
Začal hledat letenky na listopad.
„Co Portugalsko?“
„V listopadu?“
„Právě. Dřív jsme v listopadu nikam nemohli.“
„Proč?“
Podíval se na mě.
„Protože děti.“
Děti.
Najednou o nich mluvil skoro jako o dopravním omezení, které bylo konečně odstraněno.
„Tobě vůbec nechybějí?“ zeptala jsem se.
„Jasně že jo.“
„Nevypadá to.“
„Evo, neodstěhovaly se na Mars.“
Byla jsem na něj naštvaná.
Dnes už vím, že vlastně úplně neprávem.
Petr děti miluje. Michalovi volá častěji než já a Tereze jezdí spravovat všechno od kapajícího kohoutku po wifi.
Jen mu nechybělo to, co chybělo mně.
Každodenní potřeba být někomu k dispozici.
Mně ano.
Ze začátku jsem si to nechtěla přiznat.
Říkala jsem si, že mi prostě chybí děti.
Jenže to nebyly jen děti.
Chyběl mi ten pocit, že jsem potřebná.
Jednou večer jsem stála před lednicí a zjistila, že jsem zase koupila Terezin oblíbený jogurt.
Petr ho nesnáší.
Já taky.
Měla jsem doma šest kelímků pro člověka, který už u nás nebydlí.
Rozbrečela jsem se.
Kvůli jogurtům.
Petr mě našel v kuchyni.
„Co se stalo?“
Ukázala jsem na lednici.
„Ty ses praštila?“
To mě rozesmálo a zároveň ještě víc rozbrečelo.
Asi právě tehdy jsem začala přemýšlet, co dál.
Nejdřív mě napadlo dobrovolnictví.
Pak jsem někde narazila na rozhovor s pěstounkou.
Přečetla jsem ho celý.
Druhý den jsem hledala další.
Během týdne jsem měla otevřených asi dvacet stránek.
Četla jsem příběhy dětí i pěstounů, informace o přípravách, odborné pomoci a o tom, že pěstounství neznamená „pořídit si dítě“, ale nabídnout dočasný nebo dlouhodobější bezpečný domov dítěti, jehož situace je složitá.
Čím víc jsem četla, tím méně mi ta myšlenka připadala šílená.
Je mi jednapadesát.
Jsem zdravá.
Máme velký dům.
Finančně jsme v pořádku.
Děti jsme vychovali.
Mohli bychom přece ještě někomu pomoct.
Petrovi jsem to řekla asi za měsíc.
Dělali jsme večeři.
On krájel cibuli a já strouhala sýr.
„Přemýšlela jsem o pěstounství.“
„To je hezký.“
Myslel si, že mluvím obecně.
„Myslím pro nás.“
Přestal krájet.
„Jak pro nás?“
„Že bychom se informovali.“
„O čem?“
Začala jsem se smát.
„Petře, o pěstounství.“
„Počkej. Ty chceš domů další dítě?“
To „další“ mě zarazilo.
„Ne hned. Jen bych chtěla zjistit možnosti.“
„Já žádné možnosti zjišťovat nechci.“
Řekl to bez přemýšlení.
„Proč?“
„Protože nechci.“
„To je argument.“
„A musím mít lepší?“
Položil nůž.
„Evo, děti jsme vychovali.“
„No a?“
„No a hotovo.“
To slovo mě naštvalo.
„Hotovo? Jako když doděláš koupelnu?“
„Víš, jak to myslím.“
„Nevím.“
Večeři jsme dojedli skoro mlčky.
Další večer jsem téma otevřela znovu.
Petr si povzdechl ještě dřív, než jsem dopověděla první větu.
„Nemůžeš si o tom aspoň něco přečíst?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože když si něco přečtu, budeš mít pocit, že jsem udělal první krok.“
„A co je špatného na prvním kroku?“
„Že žádný krok udělat nechci.“
Tentokrát už jsem vybuchla.
Řekla jsem mu, že myslí jen na sebe.
Že chce kupovat elektrokola a létat po dovolených, zatímco bychom mohli udělat něco, co má skutečný smysl.
Petr dlouho mlčel.
Pak řekl:
„Víš, co je na tom nejhorší? Že ty pořád potřebuješ někoho zachraňovat.“
„Prosím?“
„Děti už tě nepotřebují, tak hledáš někoho, kdo tě potřebovat bude.“
To mě zasáhlo přesně tam, kam nemělo.
„To je hnusný.“
„Možná. Ale není to pravda?“
Tři dny jsme se skoro nebavili.
Byla jsem přesvědčená, že není.
Že pěstounství chci kvůli dítěti, které potřebuje rodinu.
Pak mi zavolala Tereza.
Ptala se na recept na rajskou.
Vysvětlila jsem jí ho.
Za půl hodiny zavolala znovu, protože omáčka byla moc kyselá.
Poradila jsem jí.
A najednou jsem měla skvělou náladu.
Celý večer.
To mě vyděsilo.
Možná měl Petr alespoň trochu pravdu.
Ne v tom, že bych chtěla nějaké dítě používat jako náhradu za naše.
Ale v tom, že jsem od Terezina odstěhování nevěděla, co dělat s tím, že mě nikdo nepotřebuje každou hodinu dne.
Sama jsem vlastně netušila, kolik své identity jsem za skoro třicet let postavila na tom, že jsem máma.
Petr to věděl dřív než já.
Jen mi to řekl způsobem, za který bych ho nejradši praštila pánví.
Asi za týden jsme se k tématu vrátili.
Tentokrát začal on.
„Já nechci další dítě.“
„Pěstounské dítě není náhradní dítě.“
„Dobře. Nechci dalšího člověka, za kterého budu každé ráno vstávat s pocitem odpovědnosti.“
Seděli jsme na terase.
„Jsem sobec?“ zeptal se.
Chtěla jsem říct ano.
Neřekla jsem to.
„Nevím.“
„Já jsem se na tuhle dobu těšil.“
Pak mi řekl něco, co přede mnou nikdy takhle nepojmenoval.
Když se narodil Michal, bylo Petrovi šestadvacet.
Téměř celý dospělý život byl táta.
Pracoval přesčas, když jsme spláceli hypotéku. Vozil děti na fotbal, tanec, pohotovost a přijímačky. V noci jel třicet kilometrů pro Terezu, když jí ujel poslední autobus.
Nikdy si nestěžoval.
A právě proto jsem neviděla, že se možná opravdu těší na konec té každodenní odpovědnosti.
„Já jsem si myslel,“ řekl, „že teď budeme chvíli my dva.“
„Vždyť jsme my dva.“
„Nejsme. Ty už zase hledáš někoho třetího.“
To bolelo.
Tentokrát jinak.
Petr nemluvil o pohodlí.
Mluvil o mně.
O nás.
A já jsem si poprvé připustila, že celou věc vidím jen ze své strany.
Dva týdny jsme o pěstounství nemluvili.
Pak jsem si našla informační setkání.
Petrovi jsem to řekla.
„Chtěla bych tam jít.“
Zavrtěl hlavou.
„Tak běž.“
„Půjdeš se mnou?“
„Ne.“
Naštvalo mě to.
Šla jsem sama.
A právě tam jsem poprvé pochopila, že jsem si některé věci představovala příliš jednoduše.
Poslouchala jsem o dětech, které si nesou zkušenosti, na něž běžné rodičovství člověka nepřipraví. O spolupráci s odborníky. O kontaktu s biologickou rodinou. O tom, že dobrá vůle a volný pokoj zdaleka nestačí.
Cestou domů jsem byla paradoxně ještě rozhodnutější.
Ne že to musíme udělat.
Ale že to nechci jen tak pustit.
Petr seděl doma před televizí.
„Tak co?“ zeptal se.
Byla jsem překvapená, že se ptá.
Vyprávěla jsem mu skoro půl hodiny.
Tentokrát mě nepřerušoval.
Pak se zeptal:
„A chceš to pořád?“
„Ano.“
Přikývl.
„Já pořád ne.“
Tím rozhovor skončil.
O několik týdnů později přijely děti na víkend.
Michal i s přítelkyní a Tereza s přítelem.
Dům byl zase plný.
Na chodbě šest párů bot.
V koupelně mokré ručníky.
V lednici nic.
V neděli večer odjeli.
Stála jsem v kuchyni a sklízela talíře.
Petr přišel za mnou.
„Hezký víkend.“
„Jo.“
„A teď je tu zase klid.“
Podívala jsem se na něj.
„Ty jsi rád, že odjeli?“
„Jo.“
Naštvalo mě to.
„To snad nemyslíš vážně.“
„Evo, proč nemůžu milovat svoje děti a současně být rád, že už tu nebydlí?“
Nic jsem neřekla.
Položil talíř do myčky.
„A proč ty nemůžeš být ráda, že jsme zase sami?“
Tentokrát jsem odpověď měla.
„Protože se bojím, že už nebudu k ničemu.“
Petr se zastavil.
Bylo to poprvé, kdy jsem to řekla nahlas.
A jakmile jsem to vyslovila, znělo to hrozně.
„To si vážně myslíš?“
Pokrčila jsem rameny.
Přišel ke mně.
„Já jsem čekal skoro třicet let, až tě budu mít trochu pro sebe.“
Rozbrečela jsem se.
Tentokrát ne kvůli jogurtům.
Pěstounství jsme nevyřešili.
A možná ho nikdy nevyřešíme.
Petr stále říká, že další každodenní rodičovskou odpovědnost nechce.
Já stále cítím, že bych ještě mohla něco dát dítěti, které nemělo tolik štěstí jako naše děti.
Jen už si nejsem tak jistá, že za tou touhou stojí pouze pomoc druhému.
Je v ní i moje vlastní potřeba.
Potřeba být důležitá.
Potřeba být máma.
A s tou si nejspíš musím nejdřív poradit sama.
Minulý týden mi Petr znovu ukazoval elektrokola.
Tentokrát jsem ho neposlala někam.
Jedno se mi docela líbilo.
A když se mě večer zeptal, jestli pěstounství pustím z hlavy, řekla jsem pravdu.
„Ne.“
Chvíli mlčel.
„Tak o tom budeme ještě mluvit.“
Není to souhlas.
Ale ani zabouchnuté dveře.
A možná je to teď maximum, které po sobě můžeme chtít.
