Článek
Maminka zemřela letos v květnu.
Bylo jí sedmdesát osm a poslední rok už na tom nebyla dobře. Nejdřív začala mít problémy se srdcem, potom se přidaly ledviny a poslední měsíce byla několikrát v nemocnici.
Mám o čtyři roky starší sestru Ivanu.
Já bydlím v Praze, ona zůstala ve městě, kde jsme vyrůstaly. Od maminky to měla autem asi deset minut.
To je důležité říct hned na začátku.
Když se maminčin zdravotní stav zhoršil, byla to hlavně Ivana, kdo řešil každodenní věci.
Vozila ji k lékaři.
Nakupovala.
Volala jí ráno, jestli si vzala léky.
Když maminka spadla v koupelně a nemohla vstát, byla u ní Ivana dřív než sanitka.
Já jezdila hlavně o víkendech.
Někdy každý týden, někdy jednou za čtrnáct dní. Volaly jsme si skoro denně a když bylo potřeba něco zaplatit nebo zařídit přes internet, dělala jsem to většinou já.
Přesto jsem věděla, že největší část péče leží na sestře.
A byla jsem jí za to vděčná.
Náš vztah nikdy nebyl úplně jednoduchý.
Jako děti jsme se hádaly kvůli oblečení, později kvůli rodičům a v dospělosti hlavně proto, že jsme každá řešila problémy jinak.
Ivana chtěla mít všechno rychle rozhodnuté.
Já potřebovala čas.
Maminka o nás říkala, že jedna začne uklízet ještě před návštěvou a druhá teprve ve chvíli, kdy hosté zazvoní.
Nebyla daleko od pravdy.
Když tatínek před sedmi lety zemřel, většinu pohřbu zařizovala maminka.
Nechal se pohřbít do rodinného hrobu, ve kterém už leželi jeho rodiče.
Maminka tam potom chodila skoro každý týden.
Měla u hrobu malou plastovou konvičku schovanou za pomníkem a pokaždé nadávala, když někdo z příbuzných koupil umělé květiny.
„Dokud můžu chodit, bude tam něco živého,“ říkávala.
Několikrát také řekla větu, kterou jsem si dobře pamatovala.
„Jednou mě dáte k tátovi a budete mít pokoj.“
Vždycky to řekla trochu jako vtip.
Já to ale brala jako samozřejmost.
Když zemřela, první dny jsme fungovaly skoro automaticky.
Nemocnice.
Pohřební služba.
Parte.
Telefonáty příbuzným.
Oblečení.
Květiny.
Ivana byla ta, která všechno objednávala.
Já jsem jí poslala polovinu peněz.
Maminka si nepřála velký pohřeb. To jsme věděly obě.
Nesnášela dlouhé projevy a ještě za života nám říkala, že nechce, aby kvůli ní někdo dvě hodiny seděl v obřadní síni a poslouchal varhany.
Udělaly jsme proto malé rozloučení.
Byla tam rodina, několik jejích kamarádek a sousedé.
Po kremaci převzala urnu Ivana, protože právě ona byla vedená jako osoba, která pohřeb zařizovala.
Ani mě nenapadlo, že by to mohl být problém.
„Nech ji zatím u sebe,“ řekla jsem.
Rodinný hrob totiž potřeboval opravu.
Jedna dlaždice kolem pomníku byla prasklá a nápis na kameni už byl špatně čitelný. Chtěly jsme nejdřív nechat všechno upravit a potom maminku uložit k tatínkovi.
Ivana souhlasila.
Alespoň jsem si to myslela.
Přes léto jsme o tom několikrát mluvily.
Jednou jsem poslala sestře kontakt na kamenictví.
Jindy mi říkala, že se tam zastaví, až bude mít volnější týden.
Nic nespěchalo.
Urna byla u ní doma a tatínkův hrob nikam nezmizel.
V září jsem se jí zeptala, jestli už něco domluvila.
„Ještě ne,“ odpověděla.
Řekla jsem, že to můžeme vyřešit před Dušičkami.
Chtěla jsem, aby bylo do té doby hotovo.
Maminka měla Dušičky ráda.
Každý rok nakoupila několik svíček, chryzantémy a potom objížděla snad polovinu hřbitovů v okolí.
Znala hroby lidí, které jsem si ani nepamatovala.
„To byla naše sousedka z prvního bytu,“ vysvětlovala mi třeba.
Nebo:
„Tady leží paní, se kterou jsem chodila dvacet let k zubaři.“
Nikdy jsem nechápala, jak si všechny ty lidi pamatuje.
Letos jsem proto chtěla jet na hřbitov právě první listopadový víkend.
Ivana mi napsala, že v sobotu nemůže, protože má s manželem naplánovanou návštěvu u jeho rodičů.
Nevadilo mi to.
Řekla jsem, že přijedu sama a potom se u ní zastavím.
Na hřbitov jsem dorazila před polednem.
Bylo chladno, ale svítilo slunce. U vchodu prodávali věnce a všude kolem chodili lidé s taškami plnými svíček.
Koupila jsem dvě bílé chryzantémy.
U tatínkova hrobu jsem si všimla první věci, která mě překvapila.
Pomník byl opravený.
Prasklá dlaždice byla vyměněná a písmo na tatínkově jménu znovu zvýrazněné.
Měla jsem radost.
Pak jsem si všimla, že maminčino jméno na kameni není.
Napadlo mě, že kamenictví možná udělá nápis až po uložení urny.
Zavolala jsem Ivaně.
„Jsem na hřbitově. Ten hrob vypadá dobře.“
„Jo, dělali ho někdy v září.“
Zarazilo mě, že mi o tom neřekla.
„A kdy teda dáme mamku k tátovi?“
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Leni, já ti to chtěla říct.“
Myslím, že od té chvíle už jsem tušila, že se stalo něco špatně.
„Co?“
„Mamku jsme nechali rozptýlit.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela.
„Koho jste nechali rozptýlit?“
„Mamku.“
Stála jsem před tatínkovým hrobem s telefonem v ruce.
Vedle mě nějaká paní čistila pomník kartáčem a dva lidé o několik hrobů dál se bavili o tom, kde koupili věnec.
Všechno kolem bylo úplně normální.
Jen mně připadalo, že jsem přestala rozumět jedné jednoduché větě.
„Jak rozptýlit?“
Ivana mi vysvětlila, že v září nechala maminčin popel rozptýlit na loučce na jiném hřbitově.
Byl tam s ní její manžel a jedna maminčina kamarádka.
„Ty jsi to udělala bez mě?“
„Leni, prosím tě, nekřič.“
Nekřičela jsem.
Právě naopak.
Mluvila jsem tak tiše, že jsem skoro neslyšela sama sebe.
„My jsme se domluvily, že ji dáme k tátovi.“
Ivana řekla, že ona takovou dohodu nikdy nebrala jako definitivní.
Podle ní jsme jen řešily jednu z možností.
Tohle jsem odmítala přijmout.
Připomněla jsem jí kamenictví.
Rodinný hrob.
Naše hovory.
„Proč bychom asi opravovaly hrob, kdyby tam neměla být?“
„Protože tam leží táta a stejně se musel opravit.“
Pak mi řekla něco, co celý spor ještě zkomplikovalo.
Maminka si prý přála rozptyl.
„To není pravda.“
Řekla jsem to okamžitě.
Ivana tvrdila, že jí to maminka řekla několikrát během posledního roku.
Nechtěla prý být „zavřená v krabičce pod kamenem“.
Chtěla, aby ji nechaly rozptýlit.
„A proč to nikdy neřekla mně?“
„Nevím.“
„Mně naopak říkala, že chce být s tátou.“
Ivana si povzdechla.
„To říkala před lety.“
Hovor jsem ukončila.
Nedokázala jsem dál mluvit.
Sedla jsem si na lavičku poblíž hrobu.
Chryzantémy jsem pořád držela v ruce.
Byla jsem naštvaná způsobem, který jsem do té doby skoro neznala.
Nešlo jen o to, že sestra udělala něco bez mého souhlasu.
Šlo o to, že to už nešlo změnit.
Kdyby prodala maminčin stůl, mohla bych se pokusit ho koupit zpátky.
Kdyby vyhodila fotografie, třeba by některé existovaly v kopiích.
Kdyby nechala zrušit nájem hrobu, dalo by se něco zařídit.
Ale popel rozptýlený na louce už nikdo neposbírá zpátky.
Ta definitivnost mě děsila.
Odpoledne jsem k Ivaně nejela.
Sedla jsem do auta a odjela domů.
Další tři dny jsme spolu nemluvily.
Manžel se mě snažil uklidnit.
Zeptal se mě, jestli je pro mě opravdu tak důležité, kde přesně maminka je.
„Ano.“
Odpověděla jsem bez přemýšlení.
Pak jsem si ale uvědomila, že nevím proč.
Nejsem věřící.
Nemyslím si, že by maminka byla nějakým způsobem fyzicky přítomná v urně.
Tatínkův hrob pro mě přesto znamenal konkrétní místo.
Mohla jsem tam přijít.
Položit květinu.
Zapálit svíčku.
Mluvit v duchu s oběma najednou.
Připadalo mi, že mi Ivana bez zeptání vzala i tuto možnost.
Po týdnu mi zavolala sama.
Tentokrát jsme spolu mluvily skoro hodinu.
Byla naštvaná také.
Řekla mi, že ji celé měsíce rozčilovalo, jak mluvím o tom, co si maminka přála, přestože jsem s ní poslední rok nebyla každý den.
„Já jsem s ní seděla v čekárnách. Já jsem s ní byla, když jí bylo špatně. Já jsem jí pomáhala do sprchy. A ty mi teď budeš vysvětlovat, co chtěla?“
Ta věta mě zabolela.
Protože byla krutá.
A protože na ní něco bylo.
Připomněla jsem jí ale, že maminka nebyla jen její.
„Stačilo zavolat.“
To byla věta, ke které jsem se pořád vracela.
„Stačilo mi říct: Leni, máma mi říkala tohle. Co s tím uděláme?“
Ivana tvrdila, že čekala hádku.
Věděla prý, že budu proti.
„Tak jsi to radši udělala dřív, než bych mohla něco říct.“
Na to už neměla dobrou odpověď.
Pak mi popsala den rozptylu.
Bylo ráno.
Na hřbitově skoro nikdo nebyl.
Přišla s ní maminčina dlouholetá kamarádka Věra, která mi později potvrdila, že maminka o rozptylu skutečně mluvila.
Věra tvrdila, že jednou u kávy řekla:
„Hlavně mě nikam nezavírejte. Já jsem celý život potřebovala vzduch.“
Znělo to přesně jako něco, co by maminka mohla říct.
A právě to mě štvalo ještě víc.
Začala jsem pochybovat o vlastní jistotě.
Možná opravdu změnila názor.
Možná věta o tom, že jednou bude ležet s tatínkem, patřila jiné době.
Tatínek byl tehdy krátce po smrti.
O několik let později mohla chtít něco úplně jiného.
Jenže ani to podle mě neměnilo hlavní problém.
Ivana neměla rozhodnout sama.
O dva týdny později jsme spolu jely na rozptylovou loučku.
Byla jsem tam poprvé.
Čekala jsem něco smutného.
Místo toho tam byla obyčejná upravená tráva, několik stromů a místo, kam lidé dávali květiny a svíčky.
Nikde nebylo možné ukázat a říct:
Tady je maminka.
Ivana mi ukázala přibližnou část louky.
„Bylo to někde tady.“
Ta věta se mi nelíbila.
Někde tady.
Přesto jsme tam položily malou kytici.
Chvíli jsme mlčely.
Pak jsem se zeptala:
„Řekla opravdu, že to chce?“
Ivana přikývla.
„Víckrát.“
„A řekla, že nechce být s tátou?“
„To ne.“
Byla to asi nejpřesnější odpověď na celý náš spor.
Každá jsme měly část.
Já jsem slyšela jednu větu.
Ivana jinou.
A maminka po sobě nenechala žádné jasné písemné přání, které by rozhodlo za nás.
Možná sama nevěděla přesně, co chce.
Lidé někdy mluví o vlastní smrti stejně jako o dovolené příští léto.
Jednou chtějí jedno.
Za půl roku něco jiného.
Dnes už se na Ivanu nezlobím tak jako první týdny.
Pořád si myslím, že udělala chybu.
Velkou.
Ne tím, že zvolila rozptyl.
Ale tím, že mi vzala možnost být u rozhodnutí.
Ona zase pořád tvrdí, že kdyby se mě zeptala, nikdy bych nesouhlasila a maminčino poslední přání by se nesplnilo.
Možná má pravdu i v tom.
Nevím.
Na tatínkův hrob dál chodím.
Nechaly jsme na pomník doplnit i maminčino jméno, přestože tam její urna uložená není.
Pod něj jsme nechaly vyrýt rok narození a úmrtí.
Když tam zapálím svíčku, nemám pocit, že bych mamince lhala.
A občas zajedu i na rozptylovou loučku.
Poprvé mi vadilo, že nedokážu ukázat na přesné místo.
Dnes už to tolik neřeším.
Maminka by se tomu možná smála.
Celý život nás učila, že se máme o důležité věci podělit.
O poslední rozhodnutí svého života se s námi ale rozdělila tak nešťastně, že každá dostala jinou polovinu.
A my jsme teprve po její smrti zjistily, že dvě poloviny nemusí vždycky vytvořit stejný celek.
