Článek
Zahrádku jsem dostal v roce 1998.
Tehdy mi bylo jednačtyřicet, děti už byly větší a s manželkou Marií jsme bydleli ve třípokojovém bytě na sídlišti. Balkon jsme měli asi čtyři metry dlouhý a Marie na něm dokázala vypěstovat rajčata, papriky, bylinky a ještě několik truhlíků jahod.
Já jsem si přál něco většího.
Kolega v práci mi tehdy řekl, že se v zahrádkářské kolonii na druhém konci města uvolnila zahrádka.
Nebyla naše v tom smyslu, že bychom vlastnili pozemek. Zahrádky jsme užívali přes místní organizaci a každý rok platili poplatky. Na pozemku stála malá dřevěná chatka, starý skleník a barely na dešťovou vodu.
Když jsme místo viděli poprvé, Marie se rozhlédla a řekla:
„Tady je práce na deset let.“
Za dva týdny už vybírala, kam zasadíme rybíz.
První roky jsme tam trávili skoro každou sobotu a neděli.
Na jaře jsme připravovali záhony, v létě zalévali a na podzim uklízeli listí. Postavili jsme malou pergolu, opravili střechu chatky a vykopali nový kompost.
Nikdy jsme neměli nejhezčí zahradu v osadě.
Někteří sousedé měli trávník jako na golfovém hřišti, přesně zastřižené túje a před chatkou keramické trpaslíky. U nás většinou někde ležela konev, kolečko nebo bedýnka od zeleniny.
Ale měli jsme to tam rádi.
Když byly děti mladší, chodily za námi. Později začaly mít svůj život a přijížděly hlavně na grilování nebo pro okurky a rajčata.
Vnoučata zase milovala malý bazének, který jsme každé léto stavěli vedle skleníku.
Pro mě ale zahrada začala znamenat nejvíc až ve chvíli, kdy Marie zemřela.
Bylo to před čtyřmi lety.
První měsíce jsem doma prakticky nevěděl, co dělat. Člověk si myslí, že je zvyklý být občas sám. Pak zjistí, že být sám večer je něco úplně jiného než vědět, že už se druhý nikdy nevrátí.
Na zahradu jsem začal chodit skoro každý den.
Někdy jsem tam ani nic nedělal.
Uvařil jsem si kávu, sedl pod pergolu a díval se na starou jabloň, kterou jsme s Marií zasadili asi dva roky poté, co jsme zahrádku dostali.
Byla trochu nakřivo.
Marie chtěla, abych ji tehdy znovu zasadil rovně. Já tvrdil, že se časem srovná.
Nesrovnala.
Celých těch skoro třicet let rostla mírně na jednu stranu.
Po Mariině smrti jsem byl vlastně rád, že jsem ji tehdy neposlechl.
Připomínala mi ji.
Poslední dva roky už pro mě ale byla práce kolem zahrady těžší.
Je mi devětašedesát a některé věci prostě nejdou stejně jako v padesáti. Záda mě bolela častěji, sekačku jsem tlačil pomaleji a vysoký živý plot jsem nechával stříhat vnukovi.
Předseda naší organizace, pan Konečný, mě loni v létě upozornil, že mám u plotu hodně plevele.
Nebyl nepříjemný.
Řekl mi, že soused si stěžoval, protože mu semena létají na jeho záhony.
Měl pravdu.
Dva týdny jsem se k tomu nemohl dostat a zahrada opravdu nevypadala dobře. Plevele jsem se zbavil a živý plot nechal zastřihnout.
Myslel jsem, že je tím věc vyřízená.
V lednu letošního roku jsem doma uklouzl.
Nechci z toho dělat větší drama, než to bylo, ale skončil jsem v nemocnici a potom na rehabilitaci. Najednou jsem měl jiné starosti než zahradu.
Dcera Jana mi nosila věci, zařizovala nákupy a kontrolovala byt.
O zahradu jsem se samozřejmě bál.
„Hlavně tam teď nelez,“ říkala mi. „Je leden. Nic se tam neděje.“
Měla pravdu.
Jenže z ledna byl únor a z února březen.
Každý rok jsme v prvních měsících platili členské příspěvky a částku za užívání zahrádky. Dřív jsem to řešil osobně na schůzi.
Tentokrát jsem na schůzi nebyl.
Přiznávám, že jsem na poplatek úplně zapomněl.
Když máte před sebou několik týdnů rehabilitace a řešíte, jestli už dokážete bez problémů vyjít schody, termín zahrádkářských příspěvků vám připadá dost vzdálený.
Na konci března mi Jana přinesla poštu.
Mezi letáky a účty byl také obyčejný dopis od naší organizace.
Psalo se v něm, že jsem neuhradil příspěvky a že zahrádka byla už v předchozím roce opakovaně zanedbaná. Měl jsem se ozvat výboru.
Dopis byl skoro tři týdny starý.
Hned druhý den jsem volal panu Konečnému.
Řekl jsem mu, kde jsem a proč jsem se neozval.
„To jsem nevěděl,“ řekl.
Chvíli jsme spolu mluvili.
Pak mi oznámil něco, co mě překvapilo.
Na zahrádku prý už několik měsíců čeká mladá rodina. Výbor řešil, že ji dlouhodobě nezvládám udržovat, a protože jsem nezaplatil ani se neozval, začali jednat o předání zahrádky někomu jinému.
„Ale já ji nechci předat,“ řekl jsem.
Konečný mi odpověděl, že to ještě není definitivně uzavřené a proberou to na schůzi.
Uklidnil jsem se.
Byl jsem přesvědčený, že až vysvětlím, co se stalo, všechno se vyřeší.
Příspěvky jsem ještě ten den poslal.
Na rehabilitaci jsem pak cvičil možná ještě poctivěji než předtím.
Měl jsem v hlavě zahradu.
Představoval jsem si první jarní den, kdy zase otevřu chatku, vyndám plastovou židli a budu nadávat, kolik je všude práce.
Domů jsem se dostal začátkem dubna.
Dcera mi zakázala jezdit na zahradu samotnému, takže jsem ještě několik týdnů čekal.
V polovině května jsem to nevydržel.
Poprosil jsem vnuka, aby mě tam odvezl.
Už cestou jsem si všiml, že zahrádkářská kolonie vypadá jinak než v zimě. Všude bylo zeleno, lidé sekali trávu a u několika zahrad kouřily grily.
Přišel jsem k naší brance.
A za ní stál cizí muž.
Mohl mít něco přes třicet. Měl pracovní rukavice a rýčem obracel hlínu na místě, kde jsme mívali brambory.
Chvíli jsem jen stál.
On se na mě podíval.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ odpověděl jsem. „Co tady děláte?“
Nejdřív vůbec nechápal otázku.
Pak mu došlo, kdo jsem.
Jmenoval se Tomáš.
Řekl mi, že mu výbor zahrádku ukázal a že se domluvili, že ji s manželkou převezmou. Měli dvě malé děti, bydleli v paneláku a na zahrádku čekali déle než rok.
Pod pergolou už měli dvě nové dětské židle.
Vedle chatky leželo malé plastové odrážedlo.
V tu chvíli mě naštvalo něco, za co Tomáš vůbec nemohl.
Bylo to, jako kdyby se někdo začal zabydlovat v mém životě ještě předtím, než jsem stačil odejít.
Řekl jsem mu, že zahrádka je pořád moje.
Zarazil se.
„Mně říkali, že jste skončil.“
Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekal.
Skončil.
Jako kdybych zemřel.
Nebo jako kdyby někdo někde rozhodl, že starý člověk, který byl dva měsíce nemocný, už nemá co plánovat na další léto.
Tomáš se začal omlouvat.
Řekl jsem mu, že za to nemůže.
Pak jsem šel za panem Konečným.
Seděl před svojí chatkou a podle jeho výrazu mu bylo jasné, proč přicházím.
Náš rozhovor nebyl příjemný.
Tvrdil, že se mi organizace snažila ozvat, že zahrádka byla už minulý rok několikrát zanedbaná a letos na jaře se stav ještě zhoršil.
Řekl jsem mu, že jsem byl v nemocnici.
„Josefe, já to chápu,“ odpověděl. „Ale my máme pravidla. Nemůžeme nechat zahradu půl roku zarůstat jen proto, že nevíme, jestli se někdo vrátí.“
„Půl roku jsem pryč nebyl.“
„Ale problém nezačal letos.“
V tom měl pravdu.
Minulé léto jsem skutečně nestíhal všechno tak jako dřív.
Jenže zahrádku jsem neopustil.
To byl pro mě velký rozdíl.
Konečný mi vysvětlil, že několik členů výboru mělo už před zimou pocit, že by bylo lepší dát zahrádku někomu, kdo se o ni zvládne starat pravidelně.
Mladá rodina čekala.
Já nezaplatil včas.
Na dopis jsem odpověděl pozdě.
Z jejich pohledu se věci poskládaly docela jednoduše.
Z mého pohledu také.
Jen úplně jinak.
„Proč jste mi prostě nezavolali?“ zeptal jsem se.
Konečný tvrdil, že mi volali na číslo, které měli v evidenci.
Ukázalo se, že šlo o staré číslo, které už několik let nepoužívám.
Ani já jsem jim změnu nenahlásil.
Najednou bylo těžší ukazovat na jediného viníka.
Výbor mohl udělat víc.
Já také.
Jenže mezi zapomenutým telefonním číslem a tím, že někdo začne kopat moje záhony, mi pořád připadal velký rozdíl.
Na další schůzi jsem přišel osobně.
Bylo nás tam asi patnáct.
Někteří se mě zastali.
Sousedka Věra připomněla, že jsem v osadě skoro třicet let a vždycky jsem pomáhal při brigádách. Jiný soused řekl, že poslední dva roky už zahrada skutečně nevypadala jako dřív.
Nevěděl jsem, jestli mě víc mrzí jeho slova, nebo skutečnost, že měl částečně pravdu.
Nakonec výbor rozhodnutí změnil.
Zahrádku mi nechali.
Měl jsem doplatit všechno, co bylo potřeba, a zavázal jsem se, že ji budu udržovat tak, aby s ní nebyly problémy.
Měl bych tedy říct, že příběh skončil dobře.
Jenže úplně dobře neskončil.
Tomáš s manželkou samozřejmě zahrádku nedostali.
Potkal jsem je ještě jednou, když si odváželi několik věcí, které tam přinesli.
Jejich holčička seděla v trávě s malou lopatkou.
Bylo jí možná pět.
Tomáš mi řekl, že je to v pořádku a že budou hledat něco jiného.
V pořádku to ale úplně nebylo.
Ani pro ně.
Výbor jim zahrádku slíbil dřív, než měl celou věc vyřešenou se mnou. Oni si začali plánovat léto, koupili několik věcí a dětem řekli, že budou mít vlastní zahradu.
Najednou jsem tedy získal svoji zahrádku zpátky a zároveň jsem měl pocit, že jsem ji někomu vzal.
První týdny jsem se snažil všechno dohnat.
Vnuk posekal trávu. Dcera mi pomohla s plevelem. Nechal jsem zkrátit živý plot a skleník jsme letos ani nepoužili.
Už toho nesázím tolik.
Mám čtyři rajčata, několik paprik, dvě řádky cibule a okurky.
Stačí mi to.
Někdy přemýšlím, jestli měl výbor v něčem pravdu.
Možná přijde chvíle, kdy už zahrádku opravdu nezvládnu.
Možná bude lepší, když ji jednou dostane rodina s dětmi než někdo, kdo na ní jen sedí pod pergolou a vzpomíná.
Jen bych chtěl, abych o tom okamžiku mohl rozhodnout alespoň trochu sám.
Před několika dny jsem seděl pod starou jabloní.
Vnuk mi přinesl kávu a všiml si, jak je strom nakřivo.
„Dědo, ten by se měl asi podepřít,“ řekl.
Podíval jsem se nahoru.
„Ten už takhle vydržel skoro třicet let.“
Vnuk pokrčil rameny.
„Tak asi ještě něco vydrží.“
Usmál jsem se.
„Taky si myslím.“
