Článek
Bart byl láska na první pohled. V útulku se krčil v rohu, měl smutné hnědé oči a můj manžel Petr i dvanáctiletý syn Kuba se do něj okamžitě zamilovali. „Bude vděčný,“ říkala nám ošetřovatelka. „Jen potřebuje trpělivost, asi ho někdo bil.“ První týdny byly idylické. Bart spal v pelíšku, olizoval nám ruce a vděčně hltal každou granuli. Doma je to opravdu zlatý pes. Když leží u televize a nechá si od Kuby zaplétat uši, srdce mi taje. Jenže já jsem ta, na kterou padla povinnost ranního a odpoledního venčení, zatímco „chlapi“ jsou v práci a ve škole. A tam venku, za dveřmi našeho bytu, končí pohádka a začíná horor.
Bart má problém. Nesnáší jiné psy, cyklisty, běžce a muže v kapucích. Nikdo nám neřekl, jaká síla se skrývá v tom pětatřicetikilovém těle, když se rozhodne zaútočit. Nechce si hrát. Chce zabíjet – nebo spíš ze strachu útočit dřív, než někdo ublíží jemu. Každé ráno se budím s bolestí břicha. Zatímco si čistím zuby, v hlavě mi běží strategický plán: Kudy půjdu, abychom nikoho nepotkali? Kde je úniková cesta?Když vyjdeme ven, moje tělo je v křeči. Vodítko mám omotané kolem zápěstí tak pevně, až mi bělají klouby. Neustále skenuji okolí jako voják na nepřátelském území. Vidím paní s jezevčíkem? Okamžitě měním směr. Slyším cinkání kola? Schovávám se za zaparkovaná auta. Petr to nevidí. On venčí večer, kdy je klid, nebo o víkendech, kdy jedeme do lesa. „Musíš být asertivní, Kláro,“ říká mi, když si stěžuju. „Cítí tvůj strach.“ Ta věta mě vytáčí k nepříčetnosti. Jistěže cítí můj strach. Protože se ho bojím.
Krizový moment přišel v úterý. Byla to vteřina. Zpoza rohu vyběhl běžec. Neslyšela jsem ho. Bart zareagoval dřív než já. Vystartoval s hrdelním, děsivým rykem. Ta síla byla ohromující. Trhl se mnou tak prudce, že jsem ztratila rovnováhu a upadla na kolena. Vodítko mi spálilo dlaň, ale nepustila jsem ho. Běžec uskočil, křičel na mě sprosté nadávky. Bart stál na zadních, pěna u huby, oči podlité krví, naprosto smyslů zbavený. Ležela jsem na špinavém chodníku, kolena rozedřená do krve, a vší silou jsem se snažila udržet zmítající se zvíře. Lidé se zastavovali. Viděla jsem jejich pohledy – směs opovržení a strachu. Nezodpovědná majitelka s nezvladatelným čoklem.V tu chvíli jsem necítila lásku. Cítila jsem čirou, krystalickou nenávist k tomu zvířeti, které mě ponížilo a fyzicky zranilo. A hned vzápětí mě zaplavila vlna viny. Vždyť za to nemůže. Má trauma. Já jsem ten dospělý, já jsem selhala.
Doplazila jsem se domů s pláčem. Bart, jakmile jsme prošli dveřmi, se oklepal a šel se napít, jako by se nic nestalo. Zase to byl ten hodný pejsek. Když se Petr vrátil z práce a viděl má obvázaná kolena, zvážněl. „To se poddá, objednáme cvičitele,“ začal zase s tou svou optimismem naplněnou rétorikou. „Ne, Petře,“ řekla jsem a hlas se mi třásl, ale zněl pevně. „Nepoddá. Já už s ním ven nepůjdu. Bojím se ho. A bojím se, že příště neudržím vodítko a on někomu opravdu ublíží. A pak to bude moje vina.“
V domě nastalo ticho. Kuba se na mě díval, jako bych chtěla zabít člena rodiny. Vím, že jsem v jejich očích ta zlá. Ta, která to vzdala. Ta, která nemá dost trpělivosti. Ale dívám se na svou spálenou dlaň a vím, že tohle není život. Nemůžu být vězněm ve vlastním městě, nemůžu se bát vyjít před dům. Láska ke zvířeti nemůže být vykoupena ztrátou mého duševního zdraví a bezpečnosti okolí. Zítra k nám přijde odborník na problémové psy. Pokud řekne, že je Bart zvládnutelný jen tvrdou rukou, kterou já nemám, budeme mu muset hledat jiný domov. Takový, kde bude mít zahradu a pána, kterého nebude vláčet po zemi. Bude to bolet. Budu za tu bezcitnou. Ale vím, že přiznat si limit svých sil není slabost. Je to jediná zodpovědná věc, kterou můžu pro sebe – a nakonec i pro toho psa – udělat.
