Článek
Vibrační bruska mi brněla do dlaní tak silně, že jsem už skoro necítil konečky prstů. Vzduchem voněl čerstvě zbroušený smrk a můj vlastní pot. Bylo pozdní sobotní odpoledne a já jsem se snažil dokončit nosné trámy pro naši novou pergolu.
„Prosím tě, Tomáši, to se s tím fakt budeš takhle patlat?“ Vypnul jsem brusku a otřel si čelo hřbetem ruky. Přes náš dočasný pletivový plot se nakláněl Radek.
V jedné ruce svíral sklenici s křišťálově čistým ginem, ve kterém plavala snítka rozmarýnu, a na zápěstí se mu ve slunci leskly masivní stříbrné hodinky. Měl na sobě lněnou košili, která i na zahradě vypadala, jako by ji právě přivezl z čistírny.
„Baví mě to,“ odpověděl jsem neutrálně a sfoukl piliny z posledního trámu. „Člověk si u toho vyčistí hlavu.“ Soused se pobaveně ušklíbl. Ten jeho úšklebek jsem za poslední dva roky, co se přistěhoval do novostavby vedle nás, poznal až moc dobře.
Byl to výraz člověka, který má pocit, že objevil cheat kód na život a teď se blahosklonně dívá na nás, obyčejné smrtelníky, kteří ho ještě neznají. „Já ti nevím,“ napil se ze sklenice a led v ní tiše zachrastil.
„Mně by ten můj čas na to přišel strašně drahej. Když mi dělali tu hliníkovou bioklimatickou terasu, normálně jsem jim nechal klíče a odletěli jsme s rodinou na Tenerife. Přiletíš a máš hotovo. Zkus to někdy, je to neskutečná úleva.“
Zatnul jsem zuby. Neodpověděl jsem mu. Věděl moc dobře, že moje žena Klára učí na prvním stupni a já dělám projektanta v menší stavební firmě. My na Tenerife nelétáme, když nám zrovna montují terasu za půl milionu.
My si ten smrk koupíme na pile za městem a o víkendech ho brousíme. A on věděl, že já vím, že on to ví.
Katalogový život za dvoumetrovou zdí
Tenhle chlap se nepřistěhoval do naší starší zástavby proto, že by toužil po komunitě. Přistěhoval se sem proto, aby mohl vyčnívat. Jeho dům byl obrovský, betonově šedý kvádr s velkoformátovými okny, který mezi našimi sedlovými střechami z devadesátých let působil jako vesmírná loď.
Od začátku měl obrovskou potřebu nám všem vysvětlovat, kolik co stálo. Neříkal „koupili jsme novou sekačku“. Říkal „musel jsem vzít tu Husqvarnu z nejvyšší řady s GPS modulem, stála nesmysl, ale ty levný šunty se hned rozbijou“.
Neříkal „jedeme na víkend pryč“. Říkal „potřebujeme vypadnout do toho resortu v Alpách, ten privátní wellness mě tam stojí dvacku na noc, ale aspoň tam nebudou křičet cizí děcka“.
Problém nebyl v tom, že byl bohatý. Problém byl v tom, že jeho majetek vyžadoval neustálé publikum. Potřeboval naše starší Octavie a Fabie, aby jeho obří matně černé BMW X7 mělo ten správný kontrast.
Potřeboval moji rozdělanou dřevěnou pergolu, aby mohl demonstrovat dokonalost té své, kterou mu stavěla firma na klíč. But to nejhorší bylo jeho předstírání lítosti.
O několik týdnů později, když už naše pergola stála, jsme s Klárou a našimi dvěma syny seděli venku. Dřevo vonělo Luxolem, na malém plechovém grilu z hobby marketu syčely naložené krkovice a kluci se rvali o poslední kousek sýra.
Byl to přesně ten druh večera, kvůli kterému má smysl platit hypotéku do sedmdesáti. Z vedlejší zahrady se ozývalo tiché, monotónní hučení filtrace z vyhřívaného bazénu. Koupali se v něm asi dvakrát za celé léto.
Jeho žena byla neustále zavřená uvnitř, zřejmě u nějakého seriálu, a jeho patnáctiletý syn jezdil trávit víkendy raději do Prahy za kamarády. Najednou se soused objevil u plotu.
Dnes už to nebylo provizorní pletivo, ale dvoumetrová gabionová zeď, přes kterou na nás viděl jen proto, že stál na svém vyvýšeném terasovém pódiu. „Čau sousedi, voní vám to pěkně,“ zavolal na nás a opřel se lokty o kameny.
„Díky, dej si s námi, jestli chceš,“ křikl jsem nazpět ze slušnosti, zatímco jsem obracel maso. Zasmál se, jako bych právě vyprávěl výborný vtip.
„Ne, to je dobrý, já už mám v sobě wagyu z oběda, to bych to maso urazil,“ mávl rukou. Pak se jeho pohled přesunul na náš malý kulatý gril, ze kterého stoupal namodralý dým přímo k nám pod pergolu.
„Hele, Tomáši, já na to zrovna koukám,“ začal tím svým důvěrným tónem, který vždycky předznamenával nějakou katastrofu. „Já teď budu objednávat z Německa novou venkovní kuchyni s integrovaným plynovým grilem. Ten můj starej Weber mi tu bude překážet.“
„Stál pětačtyřicet tisíc, je na něm taková ta litinová mřížka, co nepálí maso jako tyhle levný plechy.“ Klára vedle mě ztuhla. Přestala krájet zeleninu a nůž jí zůstal stát v polovině rajčete.
„Tak mě napadlo,“ pokračoval Radek, hlasitěji, aby překřičel syčení našeho masa, „že bych ti ho prostě dal. Vyloženě za odvoz. Je mi vás líto, jak tam u toho furt klečíš v tom kouři a dětem to dáváte z toho přepálenýho roštu. Přece jenom, zdraví máme jen jedno, ne?“
Charita, která měla ponížit
Slyšel jsem, jak z jednoho kousku krkovice odkápla mastnota přímo do rozžhavených briket. Následovalo ostré zasyčení a oblak bílého kouře mi vletěl přímo do obličeje. Zhluboka jsem ten kouř vdechl.
Štípal v očích, smrděl po spáleném tuku a marinádě. Ale byl náš. Byla to vůně našeho večera, naší práce a našeho společného času. Ruce se mi na rukojeti kleští napjaly k prasknutí.
Ten člověk tam stál, opřený o svůj drahý plot, s tváří mecenáše, který se právě rozhodl věnovat starý kabát bezdomovci, jen aby se cítil o něco lépe. V tu chvíli mi to došlo s naprostou ostrostí.
On nám ten gril nechtěl dát proto, že by byl velkorysý. On nám ho chtěl dát proto, aby ho měl na očích. Aby pokaždé, když u nás uvidí návštěvu, mohl ukázat přes plot a říct: „Vidíte? Ten gril mají ode mě. Byli na tom tak špatně, že jsem jim musel pomoct.“
Chtěl si za svůj starý kus kovu koupit náš vděk a potvrdit si vlastní nadřazenost. Položil jsem kleště na okraj stolu. Kouř se pomalu rozptyloval a já se podíval přímo na něj. Nemrkal jsem.
„Ten dům je přece náš, Radku,“ řekl jsem pomalu a klidně. Soused překvapeně zamrkal. Očekával moje nadšené díky. Očekával, že mu budu zavázán.
„Jasně, já vím, že je váš, ale ten gril…“ „Ten náš gril funguje přesně tak, jak potřebujeme,“ skočil jsem mu do řeči. Můj hlas nezněl naštvaně, vlastně v něm byla jen obyčejná, nezlomná jistota.
„Já vím, že pro tebe je všechno pod padesát tisíc nepoužitelný odpad. Ale my tady s Klárou sedíme u stolu, který jsem udělal vlastníma rukama, jíme maso s našima klukama a bavíme se.“
Ukázal jsem rukou směrem k jeho obrovské, prázdné terase s designovým nábytkem. „Ty jsi tam nahoře sám. Tvoje žena s tebou nevečeří, tvůj kluk s tebou není doma. Můžeš mít gril, co lítá do vesmíru a stojí milion.“
„Ale to, co se děje tady dole u nás… to si za žádný peníze neobjednáš. Ani z Německa, ani z Tenerife.“ On neodpověděl. Zůstal opřený o gabionovou zeď a jeho tvář ztratila tu pobavenou aroganci.
Najednou tam stál jen chlap, kterýmu i přes ty prachy něco podstatnýho utíkalo. Otevřel pusu, jako by chtěl něco namítnout. Možná chtěl použít některou ze svých ohraných frází o tom, jak to nechápu. Ale nenašel slova.
Ztěžka polkl, odlepil se od plotu a beze slova zmizel ve stínech své dokonalé, tiché zahrady. Posadil jsem se zpátky ke Kláře. Na stole stála nakrájená zelenina, plastové kelímky s limonádou a dvě vychlazená piva.
Kluci se honili s naším starým psem kolem pískoviště a z našeho malého plechového grilu dál spokojeně stoupal kouř. Skutečná bída totiž nespočívá v tom, že nemáte na drahý gril, ale v tom, když si necháte namluvit, že bez něj nejste nic.
