Článek
Seděla jsem v kuchyni, v jedné ruce vlažný čaj a v druhé telefon, když to píplo. Messenger mi obvykle hlásí jenom slevy v Lidlu nebo zprávy od mámy, jestli jsem nezapomněla na tátovy narozeniny. Tentokrát tam ale svítila fotka, která do mého šedivého úterního večera v paneláku 3+1 vůbec nezapadala. Byl to on. James. Čelisti jako vytesané z mramoru, upřímné modré oči a maskáčová uniforma s americkou vlajkou na rameni.
„Ahoj, krásná dámo. Omlouvám se, že vyrušuji, ale tvůj profil na mě zapůsobil takovým klidem, že jsem ti musel napsat,“ stálo v první zprávě. Čeština byla trochu kostrbatá, evidentně prohnaná překladačem, ale ten tón byl neodolatelný. Tedy, měl by být. Kdyby mi bylo dvacet a věřila bych na prince na bílém koni, asi by se mi rozklepala kolena. Jenže mně je dvaačtyřicet, dělám v účetnictví a vím, že když se na vás usměje dokonalost z internetu, obvykle za tím stojí buď bot, nebo někdo, kdo chce vaše číslo kreditky.
James o sobě tvrdil, že je vdovec. Jeho žena prý zemřela před pěti lety při autonehodě a on teď slouží na nebezpečné misi v Jemenu. Má dceru v internátní škole v Londýně, po které se mu hrozně stýská. Scénář jako z levné červené knihovny, u kterého by jedna slza nezůstala suchá. „Tady v kempu je to těžké. Každý den čelíme nebezpečí, ale tvé fotky mi dávají naději,“ psal mi druhý den. Prohlížela jsem si tu jeho profilovku. Působil hrozně autenticky. Dokonce mi poslal fotku svého „oběda“ – nějakou hnusnou kaši v ešusu.
Jenže já nejsem líná. Klikla jsem pravým tlačítkem, dala „vyhledat obrázek v Googlu“ a bingo. Hrdinný kapitán James Miller byl ve skutečnosti dánský fitness model, kterému někdo před třemi lety ukradl fotky a teď je pod různými jmény používá k lovu osamělých žen po celé Evropě. V tu chvíli jsem se mohla naštvat, zablokovat ho a jít spát. Ale něco ve mně se vzpříčilo. Měla jsem za sebou mizerný týden v práci, šéf mi včera vmetl do tváře chybu v tabulce, kterou udělala kolegyně, a tohle vypadalo jako mnohem lepší psychoterapie než sledování reprízy kriminálky.
Mrtvá manželka jako vstupenka do mé peněženky
„To je mi tak líto, Jamesi. Musí to být strašné, být tam tak sám,“ odepsala jsem a snažila se působit jako ta nejnaivnější verze sebe sama. Hra začala. Během dalších tří dnů se naše „láska“ vyvíjela raketovým tempem. James mi vyznával city, které prý k nikomu jinému nepocítil. Plánoval, jak za mnou přijede do Čech, jak si koupíme dům na venkově a jak se jeho dcera konečně dočká nové maminky. „Miluji tvé srdce, Jano. Jsi tak čistá duše,“ posílal mi srdíčka.
Já jsem mezitím v práci účtovala faktury za elektřinu a usmívala se do monitoru. Kolegyně se mě ptala, co je na tom DPH tak vtipného. Kdyby tak věděla, že právě plánuji budoucnost s elitním vojákem, který momentálně sedí pravděpodobně v internetové kavárně někde v Lagosu. Celá ta situace byla neuvěřitelně absurdní. James mi posílal fotky „z bojiště“, které byly evidentně vystřižené z nějakého dokumentu na YouTube, a já mu na oplátku posílala fotky své večeře – ohřáté sekané s hořčicí – a psala mu, jak moc bych se s ním o to jídlo chtěla rozdělit.
Čtvrtý den přišel bod zlomu. James se odmlčel na delší dobu, a pak poslal zprávu plnou zoufalství. „Stala se hrozná věc. Naše jednotka našla bednu s cennostmi. Jsou tam důležité dokumenty a zlato. Chci to poslat tobě, abys to pro nás schovala, než se vrátím. Tady to není v bezpečí.“ Tady to máte, pomyslela jsem si. Klasická finta s balíčkem. James mě prosil, abych mu poslala svou adresu a telefonní číslo, aby mohl zásilku vyřídit přes „speciální diplomatickou kurýrní službu“.
Samozřejmě jsem mu poslala adresu místního hřbitova a číslo, které jsem si vygenerovala na internetu pro tyto účely. „Mám to zařízené, lásko,“ psal mi nadšeně o pár hodin později. „Balíček je na cestě. Ale je tu malý problém. Kurýrní firma vyžaduje poplatek za pojištění a proclení. Je to 2 500 dolarů. Já k penězům teď nemám přístup, jsme v bojové zóně. Můžeš to zaplatit? Vrátím ti to i s úroky, až přijedu.“
Zlatý prach v papírové krabici
„Jamesi, to je moc peněz. Já jsem jen obyčejná žena,“ zkusila jsem to na něj a představovala si, jak se teď ten člověk na druhé straně snaží vymyslet další páku. „Prosím, věř mi. Jde o naši společnou budoucnost. Udělej to pro nás,“ naléhal. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi v žaludku zvedá vlna hnusu. Představila jsem si všechny ty ženy, které v tuhle chvíli vybírají úspory nebo si berou půjčky, protože uvěřily tomu modrookému fešákovi. Ten mechanismus je geniálně odporný – nejdřív vám dají pocit, že jste jedinečná, a pak vás citově vydírají skrze vinu.
Rozhodla jsem se, že mu dopřeju jeho vlastní medicínu. „Jamesi, mám skvělou zprávu! Byla jsem v bance. Půjčili mi dokonce víc, než jsem chtěla. Mám pět tisíc dolarů!“ odepsala jsem mu. Cítila jsem, jak na druhé straně obrazovky někdo digitálně zajásal. Odpověď přišla okamžitě. James mi poslal údaje k účtu kdesi v Turecku, kam mám peníze poslat přes Western Union.
„Už běžím na poštu,“ lhala jsem. „Ale Jamesi, mám jednu podmínku. Než ty peníze odešlu, potřebuji vědět, že jsi to opravdu ty. Víš, u nás v bance jsou teď hrozně přísní kvůli praní špinavých peněz. Musím mít důkaz. Pošli mi fotku, jak držíš papír, na kterém bude napsáno: ‚Jana je moje královna a já jsem hlupák‘. Prý je to u nás standardní bezpečnostní heslo pro převody do zahraničí.“
James se chvíli cukal. Prý je to proti vojenským předpisům a generál by ho mohl nechat zavřít. Ale vidina pěti tisíc dolarů, které mu spadly do klína z naivní české účetní, byla silnější než disciplína jakékoli armády. Za hodinu mi do Messengeru přistála fotka. Nebyl to ten model z fotobanky. Byla to ruka s kusem papíru, kde bylo kostrbatým písmem napsáno přesně to, co jsem chtěla. A v pozadí? V pozadí byl vidět odraz v zrcadle – mladý kluk s telefonem, rozhodně ne Američan, v tričku s logem nějakého fotbalového klubu.
V tu chvíli jsem se rozesmála nahlas, až se sousedovic pes za zdí rozštěkal. Ta absurdita situace mě úplně pohltila. Měla jsem v ruce důkaz jeho vlastní chamtivosti. „Peníze jsou na cestě?“ ptal se nedočkavě každých pět minut. „Víš, co Jamesi? Nejsou,“ odepsala jsem konečně. „A nikdy nebudou. Ten papír, co držíš, má pravdu v jedné věci. Jsi hlupák. Tvé fotky jsou kradené, tvůj příběh je lež a já nejsem naivní husa, kterou bys mohl oškubat. Jdi si hledat jinou oběť, ty hrdino.“
Následovala smršť urážek. Už to nebyl ten galantní gentleman. Překladač nestíhal chrlit sprostá slova v angličtině i podivné češtině. Sledovala jsem tu agresi na displeji a cítila jsem zvláštní klid. Nebylo to vítězství, na kterém by se dalo stavět životní štěstí, ale byla to malá soukromá pomsta za všechny ty lži. Pak mě zablokoval. Profil zmizel, zprávy zšedly. Zůstala jsem v kuchyni sama s prázdným hrnkem od čaje.
Ten pocit zadostiučinění se pomalu vytrácel a nahrazovala ho taková ta hořká pachuť moderního světa. Uvědomila jsem si, jak strašně osamělí lidé musí být, aby tohle přehlíželi. Není to o inteligenci. Je to o hladu po pozornosti, o touze, aby nám někdo řekl, že jsme krásní a že na nás někomu záleží, i když je to deset tisíc kilometrů daleko. James Miller neexistuje, ale strach z prázdného bytu a z toho, že nás nikdo neuvidí, je až příliš reálný. Příští týden mi možná napíše nějaký ropný magnát nebo lékař na misi OSN. Už vím, co udělám. Smažu to okamžitě. Protože skutečný život se neděje v Messengeru mezi upravenými fotkami. Skutečný život je ten vlažný čaj, rozvázaná tkanička a fakt, že zítra musím vstát do práce, kde sice nejsem královna, ale kde aspoň vím, na čem jsem.
