Článek
Měla jsem sestru Alenu, starší o čtyři roky. Vždycky byla ta praktičtější, aspoň o sobě to říkala. Měla velký dům, manžela, dvě dospělé děti a práci, kde hodně telefonovala. Já jsem bydlela v menším bytě na druhém konci města a pracovala na směny v lékárně. Když se začalo řešit, kdo bude mámě pomáhat, Alena okamžitě řekla, že u ní to nepůjde. Schody, pes, práce, manželův tlak. Všechno mělo důvod.
Ze začátku jsem to nebrala zle. Každý má svůj život a péče o nemocného člověka se nedá rozdělit pravítkem. Jenže během pár měsíců se z pomoci stala moje povinnost a z její povinnosti telefonická kontrola. Volala mi večer a ptala se, jestli máma jedla. Když jsem řekla, že ano, zeptala se, jestli dost. Když jsem jednou přiznala, že jsem koupila hotovou polévku, povzdechla si tak, že jsem ji slyšela ještě po zavěšení.
Máma se ke mně nakonec přestěhovala. Ne najednou, spíš tak, že u mě jednu noc zůstala, pak další a pak už nemělo cenu vozit ji zpátky. V obýváku jsme jí dali postel, komodu a její rádio. Večer jsem jí chystala léky, ráno jsem kontrolovala plyn, přes den jsem volala sousedce, jestli ji viděla na chodbě. Byly dny, kdy byla milá a hladila mě po ruce. A byly dny, kdy mi řekla, že jsem cizí ženská, která jí ukradla svetr.
Alena přijela jednou za dva týdny. Vždycky přivezla koláč a dobrou náladu na dvě hodiny. Máma ji poznávala déle než mě, protože Alena pro ni zůstávala návštěva. Upravená, voňavá, bez únavy kolem očí. Když odešla, máma se někdy rozplakala, že chce domů. Já jsem pak seděla u její postele a vysvětlovala jí, že doma je tady, i když jsem věděla, že jí to za deset minut zmizí z hlavy.
Nejhorší hádka se sestrou přišla kvůli domovu se zvláštním režimem. Doktorka mi řekla, že to začíná být neudržitelné, a já jsem to věděla taky. Dvakrát jsem mámu našla v noci u dveří, jednou si pustila vodu a odešla od umyvadla. Byla jsem vyčerpaná tak, že jsem v práci jednou vydala zákazníkovi špatnou velikost balení a rozbrečela se ve skladu. Když jsem Aleně řekla, že musíme podat žádost, odpověděla: „Takže ji chceš odložit.“
Ta věta ve mně zůstala dlouho. Ne proto, že byla pravdivá, ale protože byla snadná. Říct ji mohlo jenom někoho, kdo v noci nevstával k cizímu strachu ve vlastní kuchyni. Alena pak mámě do telefonu slíbila, že ji nikdy nikam nedáme. Máma se toho držela dva dny a opakovala mi, že Alenka říkala, že doma je doma. Když jsem sestře volala, proč to udělala, řekla, že máma přece potřebuje naději.
Nakonec do domova nenastoupila. Místo se uvolnilo pozdě. Máma dostala zápal plic a po třech týdnech v nemocnici zemřela. U její postele jsme byly obě. Alena plakala hlasitěji, já jsem spíš seděla a držela mámu za ruku, která už skoro nereagovala. Nevyčítám sestře, že plakala. Každý smutek vypadá jinak. Jen jsem se nemohla zbavit myšlenky, že já už jsem se s mámou loučila poslední dva roky po kouskách.
Po pohřbu jsme šli do restaurace. Pár příbuzných, chlebíčky, káva, věty, které se říkají, když nikdo neví, kam s rukama. Teta Vlasta se zvedla a řekla, že by chtěla poděkovat Aleně, protože prý za mámou tak hezky chodila a máma o ní vždycky mluvila. Alena sklopila oči a přijímala to s takovou tou smutnou skromností, která se dobře vyjímá před lidmi. Mně se v tu chvíli nezastavilo srdce. Jen jsem najednou byla strašně unavená.
Pak promluvil mámin soused pan Brabec. Byl to tichý pán, kterého jsem znala hlavně z chodby. Odkašlal si a řekl, že když už se děkuje, mělo by se říct i to, kdo paní Marii vozil k lékařům, kdo s ní seděl na schodech, když nevěděla, kam jde, a kdo mu nechával telefon pro případ, že by ji potkal venku samotnou. Mluvil obyčejně, bez slavnostního tónu. V místnosti někdo položil lžičku na talířek a najednou bylo slyšet i dveře od kuchyně.
Alena ztuhla. Neřekla nic. Teta Vlasta se na mě podívala jinak než před minutou a zamumlala, že samozřejmě děkuje i mně. Já jsem nechtěla děkování. Opravdu ne. Jen mě překvapilo, jak moc se mi ulevilo, že jeden člověk viděl aspoň část toho, co doma nemělo publikum. Pan Brabec si pak sedl zpátky a nalil si vodu, jako by řekl jen praktickou informaci o počasí.
Se sestrou jsme se po pohřbu pohádaly až za týden. Přišla ke mně kvůli máminým věcem a hned u skříně řekla, že jsem ji před rodinou nechala vypadat špatně. To bylo poprvé, kdy jsem na ni nezvedla hlas a zároveň neuhnula. Řekla jsem jí, že já jsem ten proslov nepronesla. A že jestli se v něm cítila špatně, možná to nebylo kvůli panu Brabcovi.
Neusmířily jsme se. Ne tak, jak by se asi v rodině slušelo. Občas si napíšeme kvůli narozeninám nebo kvůli hrobu, ale už si nehraju na to, že jsme si byly v mámině nemoci stejně blízko. Nebyly. Možná to jednou přestane bolet, možná ne. Máminu malou lampičku jsem si nechala na nočním stolku. Když ji večer rozsvítím, nevypadá to jako vítězství. Spíš jako obyčejné světlo po dlouhém dni.
