Článek
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že budu mít problém právě s tím, že se moje dítěti ve školce líbí, asi bych se mu smála.
Přesně toho jsem přece chtěla dosáhnout.
Když jsme začali řešit můj návrat do práce, nejvíc jsem se bála právě školky.
Adélce ještě nebyly tři roky a do té doby byla skoro pořád se mnou.
Babičky máme obě daleko, takže ani tam pravidelně nejezdila. Když jsme s manželem někam šli, hlídala většinou moje sestra, ale to bylo párkrát do roka.
Jinak jsme byly spolu.
Každý den.
A někdy jsem měla pocit, že už to sama nezvládám.
Do práce jsem se chtěla vrátit já
Tohle je asi důležité říct.
Nikdo mě do práce nenutil.
Manžel vydělává slušně a ještě několik měsíců jsme mohli fungovat stejně jako předtím.
Já jsem ale chtěla zpátky.
Měla jsem svoji práci vždycky ráda a po skoro třech letech doma mi začalo chybět něco, co bude jen moje.
Chyběli mi kolegové.
Chybělo mi ráno se normálně obléct a někam jít.
Chyběl mi dokonce i ten pocit, že někdo potřebuje něco jiného než svačinu, pití nebo utřít zadek.
Zní to hrozně, když to takhle napíšu.
Svoji dceru miluju.
Ale posledního půl roku mateřské jsem už odpočítávala týdny.
Když mi potom známá řekla o malé soukromé školce kousek od našeho domu, byla jsem nadšená.
Vzali Adélku na tři dny v týdnu.
Říkala jsem si, že je to ideální.
Já začnu pracovat na zkrácený úvazek a ona si pomalu zvykne na kolektiv.
První ráno jsem skoro nezvládla já
Samozřejmě jsem několik týdnů před nástupem četla všechno možné.
Jak dítě připravit.
Jak se rozloučit.
Jak dlouho má první dny zůstat.
Co dělat, když pláče.
Měla jsem připravené náhradní oblečení, bačkory, láhev, plyšového králíka na spaní a asi deset různých scénářů, co udělám, když tam nebude chtít zůstat.
První ráno Adélka opravdu brečela.
Držela se mě za nohu a říkala, že chce domů.
Já jsem se usmívala a opakovala jí, že po obědě přijdu.
Pak jsem vyšla ven a rozbrečela se taky.
V práci jsem měla telefon pořád vedle počítače.
Čekala jsem, kdy mi zavolají.
Nezavolali.
Když jsem ji vyzvedla, byla úplně v pohodě.
Ukazovala mi obrázek, vyprávěla něco o plastelíně a doma oznámila tátovi, že zítra jde zase za dětmi.
Já měla obrovskou radost.
Za dva týdny už mi ráno skoro nezamávala
Adaptace proběhla strašně rychle.
Možná až příliš rychle.
Po několika dnech přestala plakat.
Po dvou týdnech si ráno sundala bundu, dala mi pusu a běžela do třídy.
Někdy jsem za ní ještě zavolala, aby se rozloučila.
Občas se jen otočila a mávla.
Vím, jak směšně to zní.
Celé týdny jsem měla strach, že bude plakat, a když přestala, začalo mi vadit, že nepláče.
Manžel se mi smál.
„Tak co vlastně chceš?“
Nevěděla jsem.
Asi jsem chtěla, aby byla ve školce šťastná, ale zároveň aby jí po mně bylo aspoň trochu smutno.
Což je samozřejmě úplně nelogické.
Nejraději měla paní Janu
Ve školce jsou tři učitelky.
Adélka si nejvíc oblíbila Janu.
Je jí něco přes třicet, má dvě děti a s malými to opravdu umí.
Už po několika týdnech jsem doma pořád poslouchala:
„Jana říkala.“
„Jana nám četla.“
„Jana mi pomohla.“
„Jana má doma pejska.“
Nejdřív mi to připadalo roztomilé.
Byla jsem ráda, že tam má někoho, komu věří.
Jednou dokonce ráno vstala a první věc, na kterou se zeptala, byla:
„Dneska bude Jana?“
Řekla jsem, že asi ano.
A Adélka řekla: „Jupí.“
Trochu mě to píchlo.
Nevím proč.
Pak jsem si nadávala, že jsem úplně nemožná.
Přece přesně tohle chci.
Aby se na člověka, se kterým tráví několik hodin denně, těšila.
Začala doma dělat věci, které jsem ji nenaučila já
Jednou si po obědě sama odnesla talíř do kuchyně.
Doma to nikdy nedělala.
Zeptala jsem se, kde se to naučila.
„Ve školce.“
Jindy si sama složila mikinu na židli.
„To děláme s Janou.“
Najednou se dokázala sama obout.
Večer mi vysvětlovala, že po sobě musí uklidit hračky, protože „Jana říká, že každý uklízí“.
Manžel byl nadšený.
„Tak ji tam necháme i o víkendech,“ smál se.
Já jsem se smála taky.
Ale zároveň jsem začala mít zvláštní pocit.
Téměř tři roky jsem ji všechno učila já.
Jak držet lžičku.
Jak si čistit zuby.
Jak si obout boty.
Jak si říct o pití.
A najednou přicházela domů s věcmi, u kterých jsem nebyla.
Vím, že přesně takhle to má být.
Dítě roste.
Potkává další lidi.
Učí se od nich.
Jen jsem asi nebyla připravená na to, že to přijde tak rychle.
Pak jí řekla „mami“
Stalo se to minulý čtvrtek.
Přišla jsem trochu dřív než normálně.
Děti byly ještě ve třídě a já čekala v šatně.
Dveře byly otevřené.
Adélka si něco oblékala a Jana jí pomáhala zapnout mikinu.
Adélka něco povídala, Jana se zasmála a pak jsem slyšela:
„Mami, já to umím sama.“
Jana se zarazila.
Adélka taky.
Pak se obě začaly smát.
„Já nejsem maminka,“ řekla Jana.
Adélka se smála a opravila se.
„Jano.“
To bylo všechno.
Opravdu.
Žádná velká situace.
Když mě Adélka uviděla, běžela ke mně a objala mě.
Jana mi sama řekla:
„Teď mi omylem řekla mami.“
A smála se.
Já jsem se smála taky.
Řekla jsem něco jako, že už tam asi tráví moc času.
Vyzvedla jsem Adélku, obuly jsme se a jely domů.
A pak jsem před domem zůstala sedět v autě.
Brečela jsem kvůli úplné hlouposti
Adélka už běžela s tátou nahoru, protože na nás čekal před domem.
Já řekla, že ještě něco hledám v kabelce.
A potom jsem začala brečet.
Ne nějak strašně.
Prostě mi tekly slzy a já sama nechápala proč.
Věděla jsem, že mě Adélka nepřestala považovat za mámu.
Věděla jsem, že děti se pletou.
Věděla jsem dokonce, že je vlastně dobře, když se vedle Jany cítí bezpečně.
Jenže stejně jsem tam seděla a hlavou mi běželo, že ještě před pár měsíci byla celý její svět máma.
Teď má Janu.
Kamarády.
Svoje zážitky, o kterých vůbec nevím.
A jednou bude mít čím dál víc věcí, u kterých nebudu.
Asi mě ve skutečnosti nerozbrečelo jedno slovo.
Spíš to, co mi připomnělo.
Manžel vůbec nechápal, proč to řeším
Večer jsem mu to řekla.
Čekala jsem, že mě trochu pochopí.
Místo toho se začal smát.
Ne zle.
Jen mu to opravdu připadalo absurdní.
„Vždyť ti taky někdy řekne tati.“
Řekla jsem, že to není totéž.
„Proč není?“
Nevěděla jsem.
Pak řekl:
„Ty jsi přece chtěla, aby tam byla spokojená.“
A to mě naštvalo.
Protože ano.
Chtěla.
Dokonce jsem byla ta, která začala o návratu do práce mluvit první.
Takže jsem mu řekla, že mi to nemusí připomínat.
On zase nechápal, proč jsem na něj protivná.
Nakonec jsme se kvůli úplné hlouposti skoro pohádali.
Začala jsem mít výčitky kvůli práci
Další den jsem seděla v kanceláři a vůbec se nedokázala soustředit.
Najednou jsem si vzpomínala na všechny chvíle, kdy jsem se na návrat do práce těšila.
Jak jsem kamarádce říkala, že už doma „blbnu“.
Jak jsem byla šťastná, když mě vzali zpátky na moje místo.
Jak příjemné mi první týden připadalo v klidu vypít kávu.
Najednou jsem měla pocit, že jsem kvůli tomu něco ztratila.
Pak jsem se zase naštvala sama na sebe.
Co bych tedy chtěla?
Být doma a stěžovat si, že mi chybí práce?
Nebo chodit do práce a stěžovat si, že nejsem doma?
Asi bych nebyla spokojená ani s jedním.
A možná právě to je na tom nejhorší.
Jedno ráno řekla, že do školky nechce
Asi týden po celé situaci se Adélka probudila protivná.
Nechtěla se obléknout.
Nechtěla snídani.
A když jsem řekla, že jdeme do školky, začala brečet.
„Já chci být s tebou.“
Je hrozné, co jsem v tu chvíli cítila.
Samozřejmě mi jí bylo líto.
Ale někde úplně uvnitř jsem cítila i malou radost.
Chybím jí.
Potřebuje mě.
Dokonce jsem na chvíli přemýšlela, že napíšu do práce a nechám si ji doma.
Pak jsem si uvědomila, jak strašně sobecké to je.
Neměla teplotu.
Nebyla nemocná.
Jen měla špatné ráno.
Ve školce se mě deset minut držela, potom přišla Jana, vzala ji za ruku a ukázala jí něco, co děti vyráběly.
Adélka odešla.
Ani se neotočila.
A já zase šla do práce s tím svým divným pocitem.
Pak mi Jana řekla něco úplně obyčejného
Při jednom vyzvedávání jsme se chvíli bavily.
Řekla jsem jí ze srandy, že doma teď posloucháme hlavně to, co říkala Jana.
Ona se zasmála.
Pak mi řekla:
„Adélka zase pořád vypráví o vás.“
Zarazilo mě to.
Prý ukazuje dětem, jakou má maminka bundu.
Vypráví, co jsme o víkendu vařily.
Jednou jim půl dopoledne vysvětlovala, že máma má v práci velký počítač.
A když jsou děti unavené, prý často říká, že potom přijde maminka.
Byla to úplná maličkost.
Přesto mi to udělalo strašně dobře.
Možná až moc dobře.
Asi jsem si mateřství představovala trochu jinak
Člověk má dítě a první roky ho opravdu potřebuje skoro na všechno.
Bez vás se nenají.
Neoblékne.
Neusne.
Neví, kam jít.
Když se bouchne, běží za vámi.
Když se bojí, chce vás.
Je to někdy strašně vyčerpávající.
Kolikrát jsem si přála mít aspoň jeden den, kdy mě nikdo nebude potřebovat každých pět minut.
A teď, když mě potřebuje o trochu méně, mi to vadí.
To mi připadá skoro komické.
Adélka se samozřejmě nestala během tří měsíců samostatným člověkem.
Pořád mě v noci občas volá.
Pořád chce, abych jí četla stejnou knížku desetkrát.
Pořád se rozbrečí, když jí banán rozlomím jinak, než chtěla.
Jen už nejsem jediný člověk v jejím světě.
A asi právě na to si zvykám nejhůř.
Do školky chodí dál a já do práce taky
Nenásledovalo žádné velké rozhodnutí.
Nevzala jsem Adélku ze školky.
Neodešla jsem z práce.
Ani jsem neomezila její docházku.
Dává mi smysl, jak to máme nastavené.
Tři dny pracuji a dva dny jsme spolu.
Adélka je ve školce spokojená.
Já jsem ve své práci taky spokojená.
A Jana je pořád její nejoblíbenější paní učitelka.
Minulý týden jí Adélka nakreslila obrázek.
Bylo na něm něco, co mělo být podle ní srdce.
Trochu mě to zase píchlo.
Tentokrát už jsem se tomu ale musela smát.
Možná mi vadí něco, co je vlastně důkazem, že jsme vybrali dobře.
Jenže pochopit něco hlavou a skutečně to tak cítit jsou očividně dvě různé věci.
Pořád doufám, že když bude Adélku něco opravdu bolet nebo trápit, poběží nejdřív za mnou.
A zároveň vím, že jednou možná nepoběží.
Možná půjde za kamarádkou.
Za učitelkou.
Jednou třeba za partnerem.
A asi je úkolem rodiče vychovat dítě, které vás postupně potřebuje čím dál méně.
Jen jsem netušila, že první malý kousek té samostatnosti může přijít už ve školkové šatně a že mě bude bolet víc, než bych kdy přiznala nahlas.
Měly jste někdy podobný pocit? Byly jste rády, když si dítě oblíbilo učitelku nebo jiného dospělého, nebo jste taky někdy pocítily žárlivost, i když jste věděly, že je vlastně úplně nesmyslná?
